Novinářka Sigri Sandberg a její Tma

Kniha Tma je dalším představitelem severské literatury, tentokrát však trochu netypickým. Kniha na pomezí beletrie a literatury faktu přináší nejen popisy norské přírody a pocitů, které v autorce příroda a osamění vyvolává, ale přináší také množství informací o tmě, které jste nevěděli a nebo vás nenapadlo o nich přemýšlet. Sigri Sandberg na to měla dost času a klidu, a tak se zkoumání vlastních pocitů ze tmy a rozjímání nad nimi mohla plně oddat.

Během pěti dnů, které v chatě uprostřed národního parku, kam nevede ani silnice a nejbližší obchod je desítky kilometrů daleko, stráví, zkoumá tmu ze všech stran, jako fenomén, který ovlivňuje člověka od počátku věků. Aby na to nebyla tak úplně sama, probírá se deníkem ženy, která se podobnému zážitku vystavila dobrovolně také, ale téměř o sto let dříve. Christiane Ritterová z Karlových Varů, žena z dobré rodiny, malířka a matka tehdy čtyřleté holčičky, se rozhodla vyslyšet svého muže, polárního lovce na Špicberkách, a vydala se za ním za polární kruh. Strávila tam celý rok, v podmínkách pro ni do té doby naprosto nepředstavitelných. Nebyla tam sama, na rozdíl od autorky, ale sdílela horskou chatu s manželem a jeho loveckým kolegou. Chatu o velikosti deseti čtverečních metrů a zařízenou velmi primitivně i na rok 1934.

Jak se obě ženy s podmínkami vyrovnaly? Mají víc společného nebo odlišného? Jak se liší tma tehdy a nyní? Změnilo se naše vnímání tmy, nebo v nás stále dříme něco z předků, které děsila a kteří z ní měli strach?

Do češtiny knihu přeložili Jarka Vrbová a Tomáš Vrba.

UKÁZKA:

Ve všem se najde trhlina

Vyhlédnu z okna. Za chvíli si půjdu lehnout, ale vlastně nevím: sice chci spát, protože přijde středa a trochu denního světla, ale už předem se děsím toho, až zavřu oči. Dívám se na hvězdy a jiné nebeské úkazy, ale nevidím vůbec nic, i když okna máme velká. Anebo vlastně – neschovává se náhodou za tím kamenem deset metrů odtud nějaký stín? Není tam někdo?

Znovu se musím soustředit, aby nade mnou nezískala vládu fantazie. Vím, že mnohé z toho, co mi víří v hlavě, jsou myšlenky, pocity – a že já, Sigri, jsem víc než to, mám přece rozum, jenž se nad to může povznést, pozorovat to, zvládnout to, být silnější. Opravdu můžu, dokážu to? I když je tma?

Snažím se myslet na to, že tma je hebká, nebo že je světlá, a vzpomenu si, že astrofyzika mě přece poučila, že tma neexistuje, a sama jsem přece napsala, že tma je definována jako vnímaná nepřítomnost světla. Neexistuje místo ve vesmíru, kam by nevniklo světlo.

Vzpomenu si na verš Leonarda Cohena: „There is a crack in everything, that’s how the light gets in.“ Vším napříč táhne se trhlina, a tudy světlo prolíná.

Vytane mi na mysli i píseň Simona a Garfunkela: „Hello darkness, my old friend“. Ahoj tmo, stará kamarádko...

To je všechno hezké, ale moc mi to nepomůže. Ne měli jsme si nechat vsadit tak velká okna. A já už dlouho neviděla nikoho živého, připadá mi, že je to hodně dávno.

Vykašlu se na všechno. Usnu. Vážně usnu. I dnes večer se stane neuvěřitelné. Bojím se, ale přesto usnu. Jenže se probudím trhnutím. Co to ksakru bylo? Neslyším venku saně? Nebo sněží? Je to jen vítr? Anebo něco, čeho se bojím?

Vyjdu do předsíně, vezmu sekyru, položím ji vedle sebe na polštář. Pro jistotu zapnu telefon. Usnu, probudím se a znovu usnu.

Zamžourám a pohlédnu na sekyru.

D E N T Ř E T Í

Středa

Jsem tu třetí den a dnes venku tak pekelně fičí, že se neodvažuju vyjít ven. Zůstanu uvnitř. Odůvodním si to počasím. Teď si ze všeho nejvíc přeju být dole ve městě, ale nikam nemůžu, když je venku takhle. Udělám si tedy snídani, křupavý chleba s kaviárovou pastou, a uvařím si vajíčko. Přemýšlím, píšu, čtu a topím v kamnech. Dívám se oknem do vichřice, ale moc toho nevidím. Vydat se v tomhle počasí na nádraží a do civilizace by bylo naprosto nezodpovědné. Všechno, co jsem viděla včera, je pryč. Hory zmizely. Skály. Bílo. Všechno kvílí a hučí a já si říkám, že jsem tu uprostřed zimy a nevím, jestli to okna vydrží, jestli to vydrží celá chata, co komín? Co si počnu, jestli ne? Když se vichr něčeho zmocní, kamene, nebo čehokoli, co leží volně, vrhne to proti oknu, rozbije ho a vítr nažene dovnitř zvenku sníh, co si pak počnu?

Utěšuju se, že mám po ruce teplé oblečení a spacák, ten vydrží hodně, a že naštěstí už není úplná tma. A jestli nastane krize, můžu se vyhrabat ven, uchýlit se do jiné chaty a bydlet tam, dokud se bouře nevyzuří. Usoudím, že to se smí. Říká se tomu nějak jako využít právo v nouzi. Ne, právo na jednání v krajní nouzi. Okna se chvějí. Třesou se.

CHRISTIANE

„Co když taková bouře odnese chatu?“ ptá se Christiane. 

Je konec podzimu – a Christiane se náhle ocitne sama v zuřící vichřici. Muži jsou někde daleko na lovu, každý se vydal jiným směrem na jednu z posledních loveckých výprav, než se snese neproniknutelná tma. Napadá ji, co všechno by se mohlo venku stát a že musí dát pozor, aby ji vichřice neodnesla. Rychle se oblékne a rozrazí dveře.

„Takhle jsem náš ostrov ještě neviděla! Krajina jako by byla obrácená vzhůru nohama. Sníh se hnal jako široký proud divoké vody krajinou i přes chatu a připomínal mrak nad černě zbarveným mořem. Poryvy větru byly mocné a nade mnou duněla bouře jako hluboké, táhlé tóny varhan.“

Nemá dost dříví, začne tedy sekat špalky vyrovnané podél zdi chaty. Sníh jí víří kolem zápěstí a zalézá pod větrovku. Nezašněrovala si ji pořádně, a tak se jí kapuce nafoukla kolem hlavy jako ledové hnízdo. Nahází polena do chaty. Dotáhne tam i špalek a sekyru.

Pokračuje ve štípání uvnitř. Zkouší rozdělat oheň v kamnech, ale nedaří se jí to, plamen pokaždé uhasne. Kouř se vrací do místnosti, teplo odchází komínem, a než se jí podaří rozdělat oheň, musí se o to celé hodiny trpělivě snažit za pomoci petroleje a tuleního tuku.

Teprve až když je venku černá noc, drží v ruce hrnek teplé kávy. Má na sobě koženou vestu a kožešinovou čepici, ale kamna pořád kouří a v chatě je zima. Zatáhne nové záclony na oknech, ale útulno tu pořád není. Venku zuří vichřice a ozývá se dunění, chata zdaleka není utěsněná a fičí do ní.

Tak míjí den za dnem.

„Pomalu se mi začínají třást ruce. (…) Tváří v tvář takové arktické bouři se každý stane primitivním bázlivým člověkem.“ 

Christiane neví, kde je nahoře a kde dole, chata úplně zapadala sněhem. Má strach, že se nervově zhroutí. Nemá nic, co by ji ujistilo v přesvědčení, že je ještě pořád člověkem. Nepřestává nadále pracovat, chápe, že je to jediné, co ji drží nad vodou. Práce. Odhazuje sníh, snaží se vycházet ven. Den za dnem a se silou, o níž dosud netušila, že ji v sobě má. Jakousi „divokou tvrdošíjnost, která mě každý den znovu zaplaví“.

„Poprvé si uvědomím, že všechny věci dostávají jiný význam, když člověk stojí sám proti mohutné přírodě, než když pobývá ve světě naplněném činností společně s ostatními lidmi. Teď chápu, že v Arktidě je v boji s živly mnohem těžší zachovat si lidskost než si zachovat život.“

Christiane byla sama devět dní a devět nocí. Devět dní a devět nocí řádila venku vichřice. 

Sigri Sandberg (narozena 23. srpna 1975) je norská novinářka a spisovatelka literatury faktu, která píše zejména o polárních oblastech, venkovním životě a klimatu. Vystudovala žurnalistiku na univerzitě v Oslo. Žije na Špicberkách a píše pro outdoorové a cestovatelské časopisy. Je také autorkou několika knih o horolezkyni a dobrodružce Cecilii Skog a mimo jiné i knihy Polarheltinner – Polární hrdinky - o drsných ženách, které žily v polárních oblastech posledních 100 let.

Knihu Tma můžete zakoupit na našem e-shopu.