Síla nevysloveného – skutečné příběhy z psychoterapie českých dětí a dospívajících

Zkušený dětský psychoanalytický psychoterapeut Peter Pöthe popisuje a komentuje průběh léčby pěti dětí a dospívajících v rozmezí jednoho kalendářního roku.

Síla nevysloveného, Peter Pöthe

V knize Síla nevysloveného se střídají popisy a zhodnocení jednotlivých psychoterapeutických sezení: chlapce z pěstounské péče, dospívající dívky zneužívané v dětství, malého syna matky, která zemře v průběhu terapie na rakovinu, dívky agresivně se rozvádějících rodičů a mladého supervidovaného terapeuta z dětského domova. 

Publikace je napsaná odborně fundovaně, současně však poutavě a srozumitelně, díky čemu může sloužit nejen jako manuál psychoterapie dětí, ale poskytne i literární zážitek. Užitek z ní může mít široká čtenářská obec, odborníci pracující v oblasti psychologické péče o děti, studenti psychologie, rodiče i zájemci o psychoterapeutické příběhy. 

Ukázka z knihy

Dva dny před plánovaným návratem do Prahy jsem dostal zprávu, kterou jsem navzdory svým předsevzetím ignorovat nedokázal:

„Dobrý den. Mám smutnou zprávu. Manželka dnes ráno zemřela. Nevím, jak to mám Romčovi říct. Můžete mi prosím zavolat? Omlouvám se. Děkuji.“

Zajímat by vás mohly knihy Irvina D. Yalom

Uprostřed pokoje, ve kterém jsem kdysi vyrostl, jsem četl zprávu o smrti maminky svého klienta. Během vteřiny jsem se ocitl v jiném časoprostoru, z něhož nebylo návratu. Změna byla nečekaná a smutná, zprávu jsem četl opakovaně.

     „Do prdele!“ zanadával jsem si nahlas, až se na mě přišla podívat máma. Vysvětlil jsem jí, co se děje, a řekl, že se půjdu na chvíli projít. Kráčel jsem s Whiskym podél řeky, za kterou stála moje ZDŠ.

Vzpomínky se mi míchaly s realitou. Čerstvě zresetovaný mozek se vyrovnával s faktem, že se předčasně zapíná na plný provoz. Přemýšlel jsem, co asi nyní Romča zažívá. Pak jsem si uvědomil, že o ničem neví. Jaké to vlastně je, když vám umře máma? Jako malý kluk jsem se toho často bál. Vzpomněl jsem si i na Oliverovu otázku: „Jaké to je mít mámu?“ Bude se jednou tak ptát i Romča?

     Po návratu z procházky jsem rodičům oznámil, že se musím vrátit do Prahy. Stala se výjimečná věc a já na ni musím výjimečně reagovat. Pochopili, ale byli smutní. Bylo mi jich líto. Sebral jsem veškerou odvahu a vytočil číslo Romanova otce. Nezvedal, ale po hodině volal zpátky. Manželku odvezla v noci záchranka kvůli náhlé dušnosti a ztrátě vědomí. Otec jel za sanitkou, zatímco spícího Romču přišla hlídat sousedka. Zemřela ráno v půl čtvrté, držel ji při tom za ruku. Pořád plakal.

    „Co mám dělat, pane doktore? Romča ještě nic neví…“

Spratek, Torey HaydenKniha Spratek  popisuje skutečný příběh šestileté problematické Sheily a vzájemný vztah s učitelkou.

     Jak sdělit dítěti nejhorší zprávu jeho života? Zprávu, které se nevědomě bál, ale úspěšně ji popíral? V šest hodin večer si kluk pokojně hrál a čekal, až se maminka vrátí z nemocnice. Naposledy s ní mluvil včera před usnutím. Maminka ho líbala na dobrou noc a četla mu pohádku. Kvůli kašli ji nedokončila.

Otec nebyl schopen pokračovat, a tak jsme se domluvili, že mi zavolá zpátky. Doufal jsem, že má kolem sebe nějaké blízké lidi. Byl jsem si téměř jistý, že každá další minuta odkladu je pro chlapce riziková. Určitě kolem sebe vnímá velké napětí a určitě má fantazie o tom, co se stalo. Odsouvat oznámení té zprávy by znamenalo ohrožení důvěry k nejbližším lidem. Nakonec mi otec zavolal až po dvou hodinách. Poměrně klidným hlasem mi sdělil, že už to Romčovi řekl. Přijal to prý „statečně“, což jsem neslyšel moc rád. Jestli „statečně“ znamenalo, že nevyjádřil své emoce, tak to pro něj dobré být nemohlo. Pouze se prý otce pořád ptá, proč ho v noci nevzbudil. Otec se mě ptal, zda mu může dovolit spát v maminčině pyžamu. Doporučil jsem mu, ať synovi vyhoví ve všem, co by zmírnilo jeho smutek. Otec měl pro mě spoustu otázek, které jsem přislíbil probrat následující den osobně.

MUDr. Peter Pöthe je vystudovaný lékař, během studií absolvoval několik odborných stáží na prestižních univerzitách zaměřených na obecnou a dětskou psychiatrii. Na Harvardově univerzitě se zabýval problematikou sexuálně zneužívaných a týraných dětí. Mimo diagnostickou a terapeutickou práci s dětmi, dospívajícími a jejich rodinami přednáší na zahraničních a domácích konferencích, vyučuje studenty medicíny a sociální práce, přednáší pedagogům, věnuje se výzkumné a publikační činnosti a podílí se na tvorbě zákonů na ochranu dětí. Je spolupracovníkem evropské pobočky Světové zdravotnické organizace pro oblast ochranu dětí.

V knize Síla nevysloveného jsou mimo sezení s Romčou postupně popsána a hodnocena sezení s dalšími dětmi a mladistvými.

Charakteristiky vycházejí z textu v knize.

Alice, dospívající dívka zneužívaná v dětství

Jmenuje se Alice, je jí šestnáct a půl a studuje střední zdravotnickou školu. Do dnešního setkání jsme už spolu absolvovali šest terapeutických sezení. Důvodem její první návštěvy byl strach z postupného zhoršování školních výsledků. Přinesla s sebou i písemnou zprávu od školní psycholožky, v níž stálo, že trpí špatnou koncentrací, ztrátou motivace, zájmů a sociálních vztahů a bolestmi hlavy. Psycholožka se zmiňovala o nadprůměrné inteligenci, která zjevně nezabránila tomu, aby dívce z některých předmětů hrozil reparát.  

Sandra, dcera rozvádějících se rodičů, kteří se nesnášejí 

Dvanáctiletá Sandra, která žila ve střídavé péči svých nenávidějících se rodičů, přišla před osmi týdny na doporučení sociální pracovnice z místního oddělení sociálně-právní ochrany dítěte. Důvodem úřední žádosti o terapii byla „špatná komunikace rodičů“, která měla „nezletilou“ údajně „psychicky zatěžovat“. Úřady rodičům v minulosti opakovaně doporučili i nařídili párovou terapii a mediaci, všechny pokusy však skončily fiaskem. Ve zprávě z OSPODu jsem četl, že matka i otec proti sobě bojovali od momentu rozpadu jejich dlouholetého vztahu. 

Honzík, malý chlapec v pěstounské péči

Šestiletého blonďáčka s modrýma očima přivedla jeho pěstounka. Hned jak mě uviděl, vytrhl se jí z náruče a vběhl do „našeho“ pokoje. Mladá žena se překvapeně zasmála a popřála nám oběma „hodně zábavy“. O Honzíkově rodné matce jsem věděl jen to, že ho před třemi lety odvezla do dětského domova „na prázdniny“, ale už si ho nikdy nevyzvedla. Do pěstounské péče se dostal po dvou letech. Svou matku a jejího nového manžela navštěvoval jednou za měsíc.

Oliver, svěřenec mladého supervidovaného terapeuta z dětského domova

Oliver byl do dětského domova umístěn asi měsíc po úmrtí maminky, která poslední měsíce svého krátkého života trávila v péči lékařů. O tom, zda měl dovoleno ji během hospitalizace navštěvovat a jestli se s ní mohl rozloučit, není v dokumentaci ani slovo. Do hledáčku úřadů se dostal na základě upozornění učitelky, která měla podezření na zanedbávání péče o tehdy sedmiletého chlapce. Podle šetření odboru sociálně-právní ochrany dítěte byl často doma sám, neměl pravidelnou stravu, zanedbával hygienu a chyběl ve škole. Otec, který péči zjevně nezvládal, souhlasil s jeho umístěním do Klokánku, z něhož se kluk dostal do dětského domova se školou. 

Knihu Síla nevysloveného můžete koupit na našem e-shopu.


Powered by Froala Editor

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru