Deníkové zápisky mladé dívky z psychiatrické léčebny - to je kniha Narušení

Formou krátkých deníkových zápisů se Susanna Kaysen vrací do prostředí oddělení pro mladistvé pacientky v psychiatrické léčebně, kam byla v osmnácti letech odeslána psychiatrem po sebevražedném pokusu a pro údajnou depresi. Na pozadí turbulentních šedesátých let popisuje prostředí slavné McLeanovy psychiatrické kliniky, líčí osudy jednotlivých spolupacientek a jejich každodenní potýkání s vlastním i cizím mentálním onemocněním i s personálem nemocnice. Krátké kapitoly jsou doplněny faksimiliemi Susannina chorobopisu, strohé lékařské zprávy kontrastují s živým popisem událostí samotnou autorkou, které byla během hospitalizace diagnostikována hraniční porucha osobnosti.

Velmi čtivá kniha nabízí nejen poutavé vyprávění o příbězích hospitalizovaných dívek a jejich diagnózách, ale v širším pohledu předvádí autentický obraz psychiatrické péče ve Spojených státech v šedesátých létech minulého století, ne nepodobný jinému slavnému ztvárnění tohoto tématu – Přeletu nad kukaččím hnízdem.

Ukázka:

Ten den to pak šlo z kopce. Bylo jedno, kde jsme byly; všude to bylo špatně; ani podlaha před sesternou nebyla dobré místo. Snažily jsme se s Georginou sedět v našem pokoji a to byl taky děs. V každém pokoji byla ozvěna, všechny byly velké a prázdné. A nebylo vůbec co dělat.

Přišel čas oběda: zapečený tuňák. Kdo by to jedl? Nesnášely jsme zapečeného tuňáka.

Po obědě Polly řekla, „Mám plán, že strávíme jednu hodinu ve společenské místnosti, pak jednu hodinu před sesternou a tak dál. Aspoň budeme mít nějaký rozvrh.“

Lisu to nezajímalo. Ale já s Georginou jsme souhlasily, že to zkusíme.

Začaly jsme ve společenské místnosti. Každá jsme se zabořila do žlutého koženkového křesla. Dvě hodiny v sobotu v srpnu na oddělení se středním zabezpečením v Belmontu. Starý kouř z cigaret, staré časopisy, zelený flekatý koberec, pět žlutých koženkových křesel a rozbitá oranžová sedačka: Tuhle místnost jste si nemohli s ničím jiným splést, byla to společenská místnost ve cvokárně.

Název knihy je odvozen od autorčina oblíbeného obrazu holandského barokního malíře Johannese Vermeera – Girl Interrupted at Her Music.

Seděla jsem na svém křesle a nemyslela na Torrey. Místo toho jsem pozorovala svoji ruku. Přišlo mi, že moje dlaň vypadá jako dlaň opice. Záhyby tvořené třemi čarami táhnoucími se přes celou dlaň a zkroucené prsty mi připadaly opičí. Když jsem prsty roztáhla, vypadala moje ruka lidštěji, tak jsem to udělala. Ale bylo únavné držet prsty roztažené. Uvolnila jsem je a myšlenka na opici se vrátila.

Rychle jsem ruku otočila. Zezadu nebyla o moc lepší. Žíly byly naběhlé – možná proto, že bylo takové horko – a kůže kolem kloubu byla vrásčitá a uvolněná. Když jsem rukou pohnula, viděla jsem, jak se od zápěstí k posledním článkům prstů táhnou tři dlouhé kosti. Nebo to nebyly kosti, ale šlachy? Do jedné jsem dloubla; bylo to pevné, takže to nejspíš byla šlacha. Pod ní ale byly kosti. Aspoň jsem doufala, že tam jsou.

Dloubla jsem hlouběji, abych ucítila kosti. Bylo těžké je najít. Kloubní kůstky byly snadné, ale chtěla jsem najít kosti na ruce, ty dlouhé, které jdou od zápěstí k prstům.

Začínala jsem si dělat obavy. Kde mám kosti? Strčila jsem si ruku do pusy a kousla se, abych zjistila, jestli narazím na něco tvrdého. Všechno mi unikalo. Byly tam nervy, byly tam žilky, byly tam šlachy. Všechny ty věci byly kluzké a prchavé.

„Sakra,“ řekla jsem.

Georgina a Polly mi nevěnovaly pozornost.

Začala jsem se škrábat na hřbetu ruky. Měla jsem v plánu chytit kus kůže a odchlípnout ho, jen abych se podívala. Chtěla jsem zjistit, jestli je moje ruka normální lidská ruka s kostmi. Ruka mi červenala a bělala – trochu jako Pollyiny ruce –, ale nedokázala jsem kůži rozevřít a dostat se dovnitř.

Strčila jsem si ruku do pusy a skousla. Úspěch! Vedle posledního kloubu se vyřinula bublinka krve, tam, kde řezák pronikl kůží.

„Co to sakra děláš?“ zeptala se Georgina.

„Snažím se tomu přijít na kloub,“ řekla jsem.

„Na kloub čemu?“ Georgina vypadala naštvaně.

„Svojí ruce,“ řekla jsem a zamávala s ní. Po zápěstí mi stekla kapka krve.

„Tak toho nechej,“ řekla.

„Je to moje ruka,“ řekla jsem. Taky jsem byla naštvaná. A začínala jsem být pěkně nervózní. Panebože, pomyslela jsem si, jestli tam nejsou žádné kosti, pak tam není nic.

„Mám vůbec nějaké kosti?“ zeptala jsem se jich. „Mám nějaké kosti? Myslíš, že mám nějaké kosti?“ nedokázala jsem se přestat ptát.

„Každý má kosti,“ řekla Polly.

„Ale mám já nějaké kosti?“

„Máš je,“ řekla Georgina. Pak vyběhla z místnosti. Za půl minuty se vrátila s Valerií.

„Podívejte se na ni,“ řekla Georgina a ukazovala na mě.

Valerie se na mě podívala a odešla.

„Jen je chci vidět,“ řekla jsem. „Musím mít jistotu.“

„Jsou tam, věř mi,“ řekla Georgina.

„Nejsem v bezpečí,“ řekla jsem najednou.

Valerie se vrátila s kalíškem s léky.

„Valerie, nejsem v bezpečí,“ řekla jsem.

„Vypij to.“ Podala mi kalíšek.

Mohlo by vás také zajímat: Tančím tak rychle, jak dokážu - autobiografická zpověď úspěšné emancipované ženy nejen o pobytech v psychiatrických léčebnách.

Podle barvy jsem poznala, že je to thorazin. Nikdy předtím jsem ho neměla. Zaklonila jsem hlavu a vypila to.

Bylo to lepkavé a kyselé a sklouzlo mi to do žaludku. V krku mi po tom zůstala pachuť. Párkrát jsem polkla.

„Ach, Valerie,“ řekla jsem, „slíbila jste…“ Pak thorazin udeřil. Bylo to jako vodní stěna, silné ale měkké.

„Páni,“ řekla jsem. Moc dobře jsem se neslyšela. Rozhodla jsem se vstát, ale když jsem to udělala, ocitla jsem se na zemi.

Valerie s Georginou mě podepřely v podpaží a vedly mě chodbou do našeho pokoje. Nohy a chodidla mi přišly jako matrace, byly tak obrovské a nafouklé. Valerie a Georgina mi taky přišly na dotek jako matrace, velké měkké matrace, každá z jedné strany. Bylo to příjemné.

„Bude to v pořádku, že jo?“ zeptala jsem se. Můj hlas zněl jakoby z dálky a neřekla jsem, co mi běželo hlavou. Hlavou mi běželo, že jsem teď v bezpečí, teď když jsem opravdový blázen, a nikdo mě odtud ani za nic nedostane.

*****

Susanna Kaysen (* 11.11.1948) je americká spisovatelka a producentka, mmj. dcera bezpečnostního poradce prezidenta J.F. Kennedyho. Zije v Cambridge v USA a kromě autobiografické Girl, Interrupted napsala ještě v češtině nikdy nevydané Asa, As I Knew Him, Far Afield a The Camera My Mother Gave Me.

Knihu Narušení můžete zakoupit na našem e-shopu.