Příběh života s bipolární poruchou vypráví kniha Neklidná mysl

Kay Redfield Jamison v knize popisuje svůj boj s přijetím diagnózy, odkrývá děsivou stránku i krutou přitažlivost odmítnutí medikace lithiem, pro kterou se několikrát rozhodla, líčí závratné výšky i těžké deprese i pokusy o sebevraždu, které jednak prožila na vlastní kůži, jednak je léčila u mnoha svých pacientů. Zároveň ale kniha mluví o lásce a přátelství a jejich síle při překonávání všech potíží spojených s touto chorobou.

Kay Redfield Jamison je uznávaná psychiatrička, odbornice na bipolární poruchu, autorka odborných publikací.

Neklidná mysl vychází i jako e-kniha

Ukázka:

CHYBĚJÍCÍ SATURN

Lidé přicházejí o rozum každý svým osobitým způsobem. Možná, že není zas tak překvapivé, že jsem se jako dcera meteorologa ocitla v té nádherné iluzi dnů vrcholného léta, plachtila jsem a poletovala, sem tam se zhoupla skrze mračna a prázdnotu, kolem hvězd a po polích ledových krystalků. Ještě teď ve svém poněkud specifickém duchu vídám tříštící se a kolísající světlo, nestálé, ale úchvatné barvy rozprostřené v nekonečně dlouhých obtáčejících se prstencích a téměř nepostřehnutelné a poněkud překvapivě bledé měsíce této planety připomínající Kateřinské kolo. Pamatuju si, jak jsem si zpívala „Dál až na měsíc“, když jsem svištěla kolem těch Saturnových, a připadala jsem si děsně vtipná. Viděla jsem a zažila něco, co byly jen sny, nebo nárazové útržky touhy.

Byla to realita? No, jistěže ne, ne v nějakém smysluplném významu slova „reálný“. Ale zůstalo to ve mně napořád? To rozhodně ano. Dlouho poté, co ustoupila psychóza a zabrala medikace, se to stalo součástí toho, co si člověk pamatuje navždycky, obestřené téměř proustovskou melancholií. Dlouho po tom prodlouženém výletu mé mysli a duše nabyly Saturn a jeho ledové prstence elegickou krásu, a nedokážu se teď podívat na obrázek Saturnu bez pocitu pronikavého smutku z toho, že je ode mě tak daleko, nedosažitelný v tolika ohledech. Vlivem intenzity, velkoleposti a absolutní sebejistoty při rozletu mé mysli bylo pro mě, jakmile se mi ulevilo, těžké uvěřit, že bych se té nemoci měla vědomě vzdát. Přestože jsem byla klinická psycholožka a vědkyně a přestože jsem měla možnost si přečíst vědeckou literaturu a vidět nevyhnutelně neradostné důsledky toho, když člověk přestane lithium brát, stejně jsem po mnoho let po obdržení vstupní diagnózy své předepsané léky odmítala užívat. Proč jsem se tak zdráhala? Proč jsem si musela projít dalšími manickými epizodami, po nichž následovaly záchvaty sebevražedné deprese, než jsem byla schopna nějakým lékařsky smysluplným způsobem začít lithium brát?

Mohlo by vás také zaujmout: kniha Zítra je bohužel také den vypráví o depresi s cynickým humorem a bez zesměšňování.

Část mé váhavosti nepochybně pramenila ze zásadního popření toho, že mám skutečnou nemoc. Byla to běžná reakce, která, poněkud kontraintuitivně, obvykle následuje po raných epizodách maniodepresivní psychózy. Nálady jsou tak zásadní součástí podstaty života, lidského vnímání sebe sama, že je možné dokonce i psychotické extrémy nálad a chování vnímat jako přechodné, a dokonce pochopitelné reakce na karty, které nám život rozdal. Pokud jde o mě, měla jsem hrozný pocit ztráty toho, kým jsem byla a kde jsem byla. Bylo těžké vzdát se těch rozletů mysli a nálad, i když mě deprese, které nevyhnutelně následovaly, málem stály život.

Má rodina a přátelé očekávali, že uvítám, že jsem „normální“, že budu za lithium vděčná a že se snadno vypořádám s tím, že mám normální míru energie a spánku. Pokud vám ale u nohou leží hvězdy a mezi prsty se vám proplétají prstence planet, jste zvyklí spát jen čtyři pět hodin denně, a teď spíte osm, jste zvyklí ponocovat celé dny a týdny v kuse, a teď nemůžete, pak vklouznout do rozvrhu pevného jako třídílný oblek představuje velmi skutečnou a náročnou adaptaci. I když je pro mnohé lidi takový oblek docela pohodlný, je to něco nového, omezujícího, zdánlivě méně produktivního, a je až nesnesitelné, oč méně je to opojné. Když si stěžuji, že už nejsem tak čilá a energická, lidé říkávají: „No, teď jsi úplně jako my ostatní,“ a mimo jiné to myslí jako útěchu. Jenomže já se srovnávám se svým bývalým já, a ne s ostatními. A nejen to, mám tendenci srovnávat své současné já s tím nejlepším, čím jsem kdy byla, což bylo při lehké mánii. Když jsem svým současným „normálním“ já, jsem daleko za tím, jak temperamentní, nesmírně produktivní, náruživá, velmi společenská a nespoutaná jsem bývala. Krátce řečeno, sama jsem si nasadila la ku příliš vysoko.

A po Saturnu se mi moc stýská.

Moje válka s lithiem odstartovala nedlouho poté, co jsem ho začala brát. První předpis na lithium jsem dostala na podzim roku 1974, a začátkem jara 1975 jsem ho, navzdory lékařským doporučením, přestala užívat. Jakmile má počáteční mánie ustoupila a vzpamatovala jsem se z té nejhorší deprese, která následovala hned po ní, povstala mi v mysli celá armáda důvodů a vytvořila silnou linii odporu vůči užívání léků. Některé z těchto důvodů byly psychologické povahy. Ostatní souvisely s vedlejšími účinky, které jsem poci ovala při hladině lithia v krvi, jež byla alespoň v počátku nutná pro udržení mé nemoci pod kontrolou. (V roce 1974 bylo běžnou lékařskou praxí udržovat u pacientů podstatně vyšší hladinu lithia v krvi, než jak je tomu nyní. Užívám už mnoho let nižší dávku lithia a prakticky všechny problémy, které jsem zažívala na počátku své léčby, vymizely.) Vedlejší účinky, které jsem poci ovala během těch prvních deseti let, byly těžko zvladatelné. Pro malé procento pacientů, včetně mě, je léčebná dávka lithia, úroveň, na níž zabírá, nebezpečně blízká toxické hladině.

Čtěte také: Muž, který nemohl přestat a napsal o svém životě s obsedantně kompulzivní poruchou knihu.

O tom, že u mě lithium dobře zabírá, nebylo nikdy pochyb. Má podoba maniodepresivní psychózy je učebnicovou ukázkou klinických znaků souvisejících s dobrou reakcí na lithium. Mívám grandiózní a bujné mánie, mám silné kořeny maniodepresivní poruchy v rodinné anamnéze a mánie u mě předcházejí depresím, a ne naopak, ale tento lék velmi silně ovlivnil můj duševní život. Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem závislá na léku, který zároveň mnohokrát za měsíc způsobuje i silné nevolnosti a zvracení. Často jsem spala v koupelně na zemi s polštářem pod hlavou, přikrytá svým teplým vlněným talárem ze St. Andrews, když nějaká změna v hladině soli, stravě, cvičení nebo hormonech zapříčinila příliš vysokou hladinu lithia. Potýkala jsem se se silnými záchvaty nevolnosti na více místech, než jsem ochotna si pamatovat, a bývala to nepříjemně veřejná místa, od přednáškových sálů a restaurací až po londýnskou Národní galerii. (To všechno se velmi výrazně změnilo k lepšímu, když jsem přešla na přípravek s postupným uvolňováním lithia.) Když jsem se dostala na obzvláště toxickou úroveň, začala jsem se třást, byla jsem ataktická a narážela do zdí, a slova se mi při řeči slévala. Vedlo to nejen k několika návštěvám na pohotovosti, kde jsme dostala kapačky, abych zvládla tu toxicitu, ale, což bylo daleko více ponižující, vypadala jsem kvůli tomu, jako bych brala nějaké drogy.

Jednou večer, po jezdecké lekci v Malibu, během níž jsem dvakrát spadla ze svého koně na tyče tvořící překážky, mě zastavila policejní hlídka. Podrobili mě úctyhodně důkladnému pouličnímu neurologickému testu – nedokázala jsem jít moc rovně, nedokázala jsem si sáhnout prstem na špičku nosu a zoufale se mi nedařilo poklepat si bříšky prstů na palec. A jen bůh ví, co mi dělaly zorničky, když do nich policista zblízka posvítil. Dokud jsem nevytáhla lahvičku se svými léky, nedala policistovi číslo na svého psychiatra a nesouhlasila s jakýmikoli krevními testy, které chtěli udělat, odmítala mi policie uvěřit, že neberu drogy nebo že jsem nepila.

Knihu Neklidná mysl koupíte na našem e-shopu.