Říkali mi "Strášku"

Co teď točíte?

Netočím… Já jsem taky herec a po mnoha letech jsem se k tomu vrátil. Může za to Filip Renč, který točí nějakou detektivku a stane se tam vražda na place. Na filmovém place. A já tam hraju režiséra. Takže sebe sama.  Jmenuju se tam Jan Hrůza (smích). A já si to báječně užil. Konečně jsem byl na place bez vší té odpovědnosti, kterou sebou práce režiséra nese. Takže jsem si užil krásný týden, kdy jsem jenom hrál.

Jaké je dělat opravdového režiséra? Musíte na lidi řvát, jak to občas vidíme ve filmech, nebo naopak kolem herců musíte opatrně našlapovat?

Tak to je téma, které se na FAMU učí pět let…  Ale zkráceně – co režisér, to unikát. A já měl to štěstí, že jsem hrál od dětství a stihl jsem jich poznat opravdu hodně. Od Otakara Vávry přes Karla Kachyňu a Víta Olmera až po Zdeňka Sirového.  A samozřejmě, někdo je tvrdý, takový Napoleon, a tomu se oficiálně říká „uzavřený režijní systém“.  A pak je otevřený systém, kde ten režisér je jen takový iniciátor, spouštěč… Třeba Evald Schorm vždycky přišel na plac a řekl: „Děti, já nevím, co s tím.“  A ti herci najednou začali vymýšlet. Ale on moc dobře věděl, co s tím, jen si chtěl vybírat ještě něco navíc z nápadů těch talentovaných lidí. A já jsem někde mezi tím.  Já nejsem těch, co křičí, to by mi nikdo nevěřil.

Proč?

Mám takovou nálepku… „hodnej katolík“ (smích).  Ale občas je potřeba prásknout bičem, aby se to úplně nerozpadlo… Aby věděli, že ten režisér je prostě Pánbůh placu. Ale já nejsem takový ten přísný starozákonní Bůh, ale ten novozákonní, co má všechny rád a všechno odpustí…

Takže musíte být trochu psycholog…

No jejda… S každým hercem se musí pracovat trochu jinak.  Někdo potřebuje humor, někdo trochu hladit, někdo naopak trochu vyhecovat. To je někdy dost slalom tím projet, když je tam víc různých typů.

Jaké to bylo, když jste byl kluk, hrát třeba s Hrušínským a Heřmánkem ve Smrti krásných srnců?

No, bylo to úžasné... Nejlepší byl režisér Karel Kachyňa, který mi vykal. Mně bylo asi dvanáct a on byl první člověk, který mi vykal. Říkal „tak, tady bude stát pan Heřmánek, vedle pan Hrušínský a tady pan Strach…“. Víte, co to pro mě znamenalo? Ale on věděl, proč to dělá. On mě tím uvedl do světa dospělých. A já uvnitř ucítil, že tohle už není hra. Zpětně cítím, že to mělo výhody, protože jsem se brzo dostal do světa dospělých, kde je vidět nějaké úsilí, nějaká odpovědnost, pracovitost. Na druhou stranu mi to trochu zkrátilo takové to normální přirozené dětství. Já jsem třeba úplně přeskočil pubertu. Ale bylo to strašně užitečné, že jsem mohl naslouchat, učit se od starších, zkušenějších kolegů a vyhnout se mnoha chybám a průšvihům, které bych byl býval mohl udělat. Protože jsem poslouchal a přemýšlel o tom, co mi říkají staří zkušení pardálové.  To je dneska takové opomíjené.  

Myslíte?