Jak se krotí školkáči

Vstávačka v půl šesté mi nevadí, pokud se děje jiným lidem. Takže smůla. Před půl sedmou odemykám všechny zamčené dveře ve školce, protože je kolegyně musela včera odpoledne zamknout – co kdyby chtěl nedejbože někdo přes noc ukradnout skleničky z kuchyně, no ne? 6:30 a začíná koloběh různých povolání – vrátný, zapisovatel, vítač, vrba pro nešťastné rodiče, uklízečka, zdravotní bratr, rozhodčí, případně soudce. Moje aprobace je samozřejmě nedostatečná, a to ještě není ani osm ráno… 

„Ondlo, co budeme dneska dělat?“ zajímá se bystrý kluk. „Prozatím je to tajemství, ale jestli jsi včera poslouchal, mohl bys to uhádnout.“ „Neposlouchal,“ přiznává se bezelstně, „včela to byla stlašná nuda, tak sem ladši koukal z vokna.“ Není nad upřímnost, že?

Svačina

V půl deváté přiváží kuchařka svačinu a začíná prasečina, jakou si normální lidé neumějí představit. Pomazánka rozpatlaná po stolech, talířcích, rukou, oblečení, vlasech, to je fakt zážitek k nezaplacení. „Ondlo, mně ta pomazánka nechutná,“ obrací ke mně prosebné oči jedna holčička. „Tak si jí dej jenom malinko na ochutnání,“ radím. „Já už sem ji plávě vochutnala, jak sem ji slízala ze stolečku.“ „Aha, tak si ji mazat nemusíš, když už jsi měla.“ No co, princip „aspoň ochutnej“ splněn byl. A co se týče stolování, je zvuková kulisa dvaceti pěti mlaskajících, krkajících a řvoucích dětí taky něco, co se nevidí a neslyší každý den.