Vzhůru na palubu…

Při pohledu na nástěnku se seznamem úkolů zhluboka vzdychl. Otevřel notebook a nalogoval se na školní wifi, jejíž heslo „Miluji školu!“ se žákům nedařilo prolomit. Kurzor začal intuitivně rejdit po zprávách o možné druhé vlně koronavirové karantény. Kdyby vypukla ještě před tím, než se začnu mořit s rozvrhy…, pomyslel si Kodejšek, avšak jeho lepší já vzápětí tuto myšlenku odvrhlo coby zbabělou. Vzhůru na palubu, dítka volají, zanotoval si a vrhl se do práce. 

První úkol, zkoušení propadlíků, si mohl směle odškrtnout. Ministerstvo školství totiž vyhlásilo, že kvůli covidové on-line výuce tento školní rok nikdo nerupne. Zrušení reparátů uspoří sboru čas, řekl si v duchu ředitel, jen škoda, že přijdeme o repetentské perly typu „Portugalsko je hlavním městem Španělska“ či „Archimédův zákon zní: Oko za oko, zub za zub“.

Zazvonil telefon. Volala matka žákyně Anny-Marie Šplíchalové ze čtvrté třídy, zda jí škola může zaručit, že její Aňousek, jak se vyjádřila, bude sedět v lavici s Vanessou Brhlíkovou, a nebude opět přesazena kvůli žbrblání vedle Christophera Pydlána, kterého nesnáší. Kodejšek ujistil starostlivou matku, že nový rok znamená novou šanci i pro Aňouska, a zavěsil. 

Mírně opocen uzobl první cicvárové semínko a jal se podepisovat zápočtové listy kolegů, s nimiž se musel rozloučit. Řady sboru opouští zeměpisářka Čivrná, která si, jak se zjistilo, z třídního fondu 7. B pravidelně platila brazilskou depilaci, což kryla falešnými stvrzenkami za nákup atlasů Jižní Ameriky. Smlouva nebyla prodloužena ani tělocvikáři Bíbusovi, jenž soustavně komolil jména žáků nazývaje Stavinohu Stavirukou a Vykoukala Vyčumělem. Vzhledem k tomu, že v září měl na školu nastoupit syn zdejšího starosty Juráček, musel se ředitel s prostořekým kantorem rozloučit. A do třetice dostal vale i učitel občanské nauky Lembas, těžký dyslektik, který diktoval dětem do sešitu téma hodiny „emanpicace“ a trval si na svém, i když mu rodiče psali, že by se raději podrželi tradičního termínu emancipace.