Pandemie koronaviru má i jednu překvapivou oběť – džíny. Lidé totiž utráceli méně za oblečení, a když už si nějaké koupili, tak spíš něco na doma. Jednoduše řečeno, výrobci tepláků se smáli, výrobci džínů zaplakali. Hodnota akcií značek, jako jsou Levi Strauss, Wrangler či Lee, se propadla o třetinu. Jiné firmy zbankrotovaly úplně. Ale už předtím prodeje džínů klesaly. Máloco přitom symbolizovalo americkou kulturní dominanci na světě tak jako právě modré džíny.
„Ameriku ztělesňovaly především Marlbora, Coca-Cola a džíny,“ popisuje své dospívání na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Michal Petrov, autor populárního televizního seriálu Retro a čerstvě i knihy Jeans Story. Džíny se sháněly, jak se dalo, jezdilo se za nimi po republice i do zahraničí (třeba do Maďarska nebo do Jugoslávie, kde se západní zboží sehnalo snáz), a dokonce se kradlo z balkonů na sídlištích. Džíny měly natolik magickou přitažlivost, že za ně byli lidé ochotni utratit třeba celý měsíční plat. A i když se státy východního bloku nakonec rozhodly hlad svých obyvatel po džínech uspokojit vlastní výrobou, nikdy se jim nepodařilo vyrobit nic, co by se těm pravým americkým „leviskám“ vyrovnalo…
Od horníků do Hollywoodu
Kdo by to přitom řekl, když v roce 1872 oslovil krejčí Jacob Davis obchodníka Leviho Strausse s nápadem na výrobu pevnějších kalhot pro horníky s kapsami zpevněnými mosaznými nýtky. Indigem barvené plátěné kalhoty se čtyřmi, později pěti kapsami se brzy rozšířily, ale po desítky let zůstávaly především módou fyzicky pracujících. Ostatně ještě dlouho poté měly některé džíny na boku cosi jako poutko na kladivo...
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.