Za Jiřinou Prekopovou

Na její názory, tolikrát vtipně a moudře vyjádřené, se jí už osobně nezeptáme. Jsou naštěstí uloženy v patnácti knižních titulech, přeložených do více než dvaceti jazyků, a v celé řadě časopiseckých, rozhlasových a televizních rozhovorů, v nichž čerpají podporu rodiče našich dětí. Její přínos lze shrnout do dvou oblastí: 1. V doprovázení a podpoře dětí a osob oslabených a zranitelných. Zde se zrodila metoda pevného objetí, o níž se u nás svého času hodně diskutovalo (mj. Psychologie dnes, 1/2020). Tyto diskuse se bohužel zúžily jen na dílčí oblast metody, jejíž těžiště dnes spočívá v usmiřování a obnově lásky mezi osobami, které k sobě patří (děti a rodiče, malí s velkými, ale dochází k tomu též v dospělosti, často s rodiči nepřítomnými či zesnulými, kdy může proces probíhat cestou vizualizace, a také mezi manželi či partnery). K indikovaným aplikačním oblastem patří řešení verbálně obtížně vyslovitelných kon¾ iktů a náročných situaci (viz kniha „Pevné objetí. Cesta k vnitřní svobodě“, Portál, Praha, 2009). Dokladem užitku a smyslu těchto postupů, obezřetně, kompetentně a eticky náležitě aplikovaných (viz www.prekopova-pevneobjeti.cz), jsou trvalá svědectví četných klientů, dětí i rodin. Řekl bych, že diskuse časem pominou. Každá nová metoda či postup vzbuzuje zpočátku velkou pozornost, zvýšený zájem, pro a proti. Postupně však najde své uměřené místo v repertoáru metodických postupů, své zpřesněné indikace i své meze. Ve stínu právě zmíněné oblasti by neměla zůstat nedoceněna další, druhá oblast celoživotní zkušenosti Jiřiny Prekopové: Láska jako životní styl v rodině a ve společnosti. Rozvinutí a naplnění tohoto životního úkolu bylo náplní jejích dnů zejména v závěrečné etapě jejího života (viz: „Jen v lásce přežijeme“, Portál, Praha, 2014). Klíčovým pojmem je tu empatie (viz: „Empatie – Vcítění v každodenním životě“, Grada, Praha, 2010), od níž je jen krok k sympatii jakožto k soucítění. Rozvinula metodiku kursů vytváření a posilování vzájemné empatické komunikace v rodině, ústící v životní styl pozitivního partnerství a rodičovství. Těmto kursům se spolu se svými spolupracovnicemi a spolupracovníky intenzivně věnovala v posledním desetiletí života. Pozitivní nálezy a objevy nedávné doby tak nemusíme a nemáme spojovat jen s covidem-19, ale sami se tak můžeme stávat co možná pozitivními ve svém rodičovství a ve svých mezilidských vztazích. Odkaz dr. Jiřiny Prekopové můžeme pro tuto chvíli načrtnout pár větičkami, vyňatými z jejích výše citovaných „krůpějí moudrosti“. Řadí se do proudu velkých Čechů, jakými byli kdysi Jan Amos Komenský a nověji profesor Zdeněk Matějček, s nímž ji pojilo vřelé přátelství. S Janem Amosem pak osud vyhnanců z vlasti, jenž však v jejím případě vyústil nakonec přece jen v návrat domů a spočinutí v rodné zemi. Pokud jde o Jiřinu Prekopovou, jsem si jistý, že horizont jejího života není omezen skořápkou pozemského domova, který vytrvale zlidšťovala a činila místem přátelským k životu. 

„Děti jsou hosté, kteří se ptají na cestu.“ 

„Pro životaschopnost člověka je rozhodující láska.“

 „Vědění bez lásky je chladné.“ 

„Člověk se stává lidským jen pomocí člověka, ne pomocí internetu nebo bankovního konta.“ 

„V prvních měsících života by se mělo dítě často nosit.“ 

„Smyslem dotyků je nejen těsný kontakt, vnímání ,přes kůži‘ pocitů druhého. Spojující dotyk nechává … pocítit, že lidé jsou navzájem spojeni a že toto pouto je stálé a spolehlivé pro soudržnost i v krizích.“ 

„Vychovávat dítě znamená … přijmout ho plně se všemi jeho zvláštnostmi dětského vědění a milovat ho. Výchova je záležitostí srdce a trpělivosti.“ 

„V dnešní době poznáváme čím dál častěji opak pevného objetí: ztrátu kontaktu.“

Jaroslav Šturma 

Autor je dětský psycholog, dlouholetý předseda Českomoravské psychologické společnosti a člen redakční rady Psychologie dnes.