V jeslích je legrace. Nininka hází montessori kroužky, určené k procvičování jemné motoriky, po Maxíkovi, který sedí na hlavě Violce, relaxující na relaxační žíněnce. Viola je klidná holčička, co o sobě mluví v mužském rodě („udělal jsem bábovičku“), ale aspoň jí rozumíte.
To když do vás Leuška nepřetržitě hučí „Chocho bebe čí!“, potřebujete dešifrační přístroj Enigma, abyste pochopili, že říká „Chrochro beton číst“, tedy že chce číst knížku, kde prasátko Peppa vypráví o betonu (sic!). Jenže to už jí leporelo tahá z ruky další šišlavec za indiánského řevu „Inka inka“ (rozuměj: knížku chce Julinka).
Ani venku není nuda. Jelikož jde o privátní jesle, chodí sem hodně cizinců, včetně jmenovce slavného italského módního návrháře. A tak jsem konečně držel v ruce hadry od Versaceho, byť šlo jen o české tepláky začuněné od písku. No, a když Robinek začne u výtvarného stolečku papat modelínu, víme, že už je čas k obědu. Teď ještě nezapomenout na zahradě jako vždy maličkého Pepína, kterého si za trsem pivoněk prostě nevšimnete, a po jídle zas neuspat Vanesku, která chodí po o.
Už několikrát se mi takto poštěstilo vypomáhat v jesličkách. Jednak je krásné si zase po půlstoletí vyčesávat z vlasů písek z pískoviště, jednak si můžete do životopisu napsat další zásadní položku: chůva. Tuto stáž bych vřele doporučil všem adeptům pedagogické profese, aby si osahali stejně jako budoucí lékaři všechny posty v systému. Aspoň poznají, jaké děti budou jednou učit a s jakými rodiči jednat.
Je to zřejmé už po ránu. Děti si navykly nosit do jeslí svou oblíbenou domácí hračku, i když mají v herně hraček přehršel. Je to divný fetišismus a bezmoc rodičů. Bez policejního autínka či plyšáka Zrzundy prostě z domu neodejdou. Pak se jim v jeslích hračka ztratí nebo rozbije, a jsou na pokraji zoufalství. Tuhle si Sofča zapomněla ráno svoje vílí křídla. Samozřejmě kvílela, a tak rodič – místo aby dítěti domluvil – skočil do auta a vydal se ranní zácpou přes půl města domů pro křídla, i když původně tvrdil, jak spěchá do práce. Sofinka se pochopitelně za chvíli uklidnila a zapojila do hry, dokud se neobjevil rodič s křídly – to spustila řev nanovo, poněvadž přinesl modrá křídla, a ne „žůžová“, co má víc „láda“. A to už vůbec nemluvím o otci, který ráno přivezl do mateřské školky řvoucí nahatou dceru s tím, že se odmítá obléct a ať si ji oblečou učitelky samy.
Milí budoucí pedagogové, tohle budou vaši klienti. Ti malí i ti velcí. Tak příliš nedřímejte na křídlech snů.