Na stojáka před tabulí

V hledišti klubu Paradajzo sedělo pět členů soutěžní poroty. „Zkoušejte různé řachandy, třeba něco bouchne,“ pronesl předseda porotců Votoček s lehce cynickým úšklebkem a pokynul češtináři Hamlátovi, aby se chopil mikrofonu. Orosený pedagog nasucho polkl a začal s prvním výstupem: „Moje banka asi končí, poslala mi poslední upomínku…“ Nic, žádná reakce. Tak to zkusil jinak: „V zimě by se měli všichni teple oblékat, teda kromě sněhuláků, ti by roztáli…“ Ledové obličeje porotců neroztávaly, a tak Hamlát přitvrdil: „Já se v noci bojím chodit venku sám. Abych někoho nezabil. Já prostě nemám ty prosincové večery rád. Zima mi je, žízeň mi je. To se pak těším, že si zajdu na jedno nebo dvě, budou dobré obě šest. Chci si prostě něco užít, dokud jsem eště starej…“ Předseda poroty Votoček zazíval. Však já tě probudím! – pomyslel si Hamlát a připepřil omáčku: „Když mezi mužem a ženou něco neklape, problém spočívá zpravidla v tom, že jeden z partnerů je… blbá kráva.“ Votoček slyšitelně zachrápl.

Kantor Hamlát nebyl z těch, co se jen tak vzdávají. Co vždy zabralo na večírku po klasifikační konferenci nebo při setkání abiturientů? No jasně, legrace kolem nadváhy a hubnutí! A tak korpulentní Hamlát spustil nanovo: „Dobrý den všem, kromě těch, co můžou jíst cokoli, aniž by přibrali. Dneska ráno jsem měl při pohledu do zrcadla pocit, že bych měl něco shodit. Tak jsem shodil zrcadlo. Nechci přímo říkat, že jsem přibral, ale byla doba, kdy se mi do vany vešla i voda. Víte, jednou jsem zkusil na hubnutí místo zeleného čaje zelený salám. A za dvě hodiny jsem shodil tři kila! Říkám hrdě synovi: ‚Mám dole tři kila!‘ A on na to: ‚Hm, to je, jako když z tanku vypadne šroubek nebo jako když mazdu zlevní o pětikorunu.‘ Ale já se nevzdávám. Včera jsem si oblíkl něco, co jsem na sobě měl naposledy před deseti lety, a byl jsem na sebe fakt pyšný, protože mi to pořád padlo. Sice to byla šála, ale… Je důležité být pozitivní!“

„Stop!“ ozvalo se z hlediště. Probuzený předseda poroty Votoček, opíraje se nohama o sedačku před sebou, bohorovně pronesl: „Nejste úplně marný, ale nenašel jste svou parketu. Čím se živíte?“ „Jsem učitel na základní škole,“ pípl Hamlát. „No vidíte! Šoupněte pár fórků ze školy, třeba se uchytí.“ V Hamlátovi byla malá dušička, když lovil z paměti veselé příhody před tabulí. „Tak jsem třeba suploval…, víte, suplování je od slova sup, že do třídy vletíte jako sup,“ pokoušel se o humor pedagog. „Suploval jsem informatiku a jedna žákyně povídá: ‚Pane učitel, Novák mi furt šahá na entr!‘ Co na to máte říct? Tak povídám: ‚Nováku, nesahej děvčeti na entr, když si to nepřeje!‘“ Dvojsmyslný vtip nezabral. „Taky jsem suploval v první třídě,“ nevzdával se Hamlát, „a povídám: ‚Děti, kolik myslíte, že mi je let?‘ A jedna holčička říká: ‚95!‘“ Porotě začala opět klesat víčka, což češtináře ranilo. „Vy to nechápete,“ rozčílil se Hamlát, „naše školství je k pláči, a ne k smíchu!“ 

Porota mírně ožila, a tak pedagog rozhorleně pokračoval: „Když vejdete do třídy, máte před sebou třicet malých bůžků, třicet ideálních dětí, tedy podle mínění rodičů, kteří se o své děti moc nestarají, jenom je uctívají. ‚Dyť von je doma hodnej!‘ říká mi fotr největšího grázla ze třídy. Bodejť by nebyl hodnej, když doma paří deset hodin na počítači. A do školy se chodí jen pobavit nebo vyspat. A tenhle rodič vám ještě bude radit, jak máte učit. Radili byste vy řidiči v tramvaji, jak má řídit, nebo chirurgovi, jak má operovat?! Tak vidíte! Jenže učitel je vysokoškolák, co bere míň než pokladní v Lidlu. Není nic směšnějšího, než když kantor učí děti finanční gramotnost. Anebo zeměpis. Vykládáte o zemích, kam se v životě nepodíváte, ale vaši žáci už tam byli. Přinesou fotky z Mexika a vy sedíte za katedrou jak škatule jinovatky…“ 

„Dost! Dost!“ vykřikl porotce Votoček popadaje se za břicho. „Vynikající materiál! Postupujete do oblastního kola!“ „Ale to není legrace, to je…,“ pokusil se odporovat češtinář. Jeho slova však zanikla v hurónském chechtotu poroty.