Co mě výcvik zvířat naučil o manželství

Ještě před časem bych hned za Dixie uháněla já. Zavřela bych kohoutek, připojila se k lovu na klíče a celou dobu se pokoušela Scotta uklidnit povzbuzujícími větami typu „Neboj, ony se najdou!“ Občas bych přihodila pár dobře míněných manželčiných rad, že nejlepší je dávat si klíče pořád na stejné místo. Pokud bych byla sama nervózní, nejspíš bych jenom odsekla: „Uklidni se.“ Bez ohledu na to, co bych udělala, by se Scott pravděpodobně naštval ještě víc a jedny obyčejné založené klíče by brzy přerostly v pořádně divokou scénu, v níž hlavní role ztvárňujeme my dva a naše ubohá nervózní fenka australského ovčáka. Penny Jane, naše vyrovnaná kříženka border kolie a ještě čehosi, má jako jediná dost rozumu, aby se držela stranou. Dnes se ovšem soustředím na mokrý talíř ve svých rukou. Neotáčím se. Neřeknu ani slovo. Používám techniku, kterou jsem se naučila od cvičitelů delfínů. 

Partnerská hluchota 

Svého manžela miluji. Má světlou pleť, husté kaštanové vlasy a tím typickým drsným severským způsobem je velice pohledný. Je sečtělý, má dobrodružného ducha a dokáže báječně napodobit severovermontský přízvuk, čímž mě i po čtrnácti letech manželství pokaždé rozesměje. Máme rádi hodně stejných věcí: psy, jazz, mírně propečené hamburgery, dobrý bourbon, dlouhé procházky, oranžovou barvu. Ale taky mi dokáže jít pěkně na nervy. Postává za mnou v kuchyni, když se pokouším soustředit na bublající hrnce, a ptá se mě, jestli už jsem v časopise The New Yorker četla ten či onen článek. Dojí poslední sušenku v krabici – hlavně ty hutné karamelové, které nám jeho matka posílá z Minnesoty – ,a pak řekne: „Já myslel, že už nechceš.“ Nechává v autě zmuchlané papírové kapesníky. Jezdí na červenou a tvrdí, že byla „ještě žlutá“. Trpí velice prudkými záchvaty partnerské hluchoty, ale nikdy nepřeslechne, když si na druhém konci domu mumlám něco sama pro sebe. „Co jsi říkala?“ huláká. „Nic,“ hulákám já. „Cože?“ Tyhle drobné nepříjemnosti nejsou důvodem k rozchodu či rozvodu, ale když se sečtou všechny dohromady, otupují mou lásku ke Scottovi. Občas, když se na něj podívám, nevidím toho štíhlého chlapce z Minnesoty, kterého jsem zbožňovala, ale nahluchlé, pichlavé monstrum, které kolem sebe hází posmrkané šnuptychly a požírá sušenky. V takových chvílích to není můj milovaný manžel, ale spíš obrovitá moucha, která mě otravuje, přeletí mi přímo před nosem, přistane na sporáku na hrnci s omáčkou a celý život jenom bzučí a bzučí. Stejně jako stovky žen přede mnou jsem odmítla vzít na vědomí hromadu moudrých knih a rozhodla se, že ho změním k lepšímu. Tím, že ho budu sekýrovat, samozřejmě. Jenomže tahle taktika mívá přesně opačný účinek, než po jakém toužíme – jeho čtyřiačtyřicítky se nadále vrší u hlavních dveří, k holiči chodí čím dál méně a pořád vrací do ledničky prázdné krabice od mléka. Zkoušela jsem povzbudivá tvrzení jako „Ty jsi tak pěkný chlap, ale když se neoholíš, vůbec to není vidět“. Výsledkem bývalo několik dalších dní bez žiletky. Použila jsem diplomatické návrhy typu: „Co kdybychom si slíbili, že už nebudeme nechávat po domě válet smradlavé oblečení?“ „Dobře,“ souhlasil dobrosrdečně můj manžel a bez povšimnutí prošel kolem hromady cyklistických dresů pohozených v ložnici na podlaze. 

Nenechte si ujít: Nechceme žádného nového tátu!, Deprese: Není vidět, ale bolí, Láska bez prstýnku, Víte, jak se brání vaše ego?

Kouzlo cvičitelství 

Jsem moderní žena, a tak jsem se pokoušela být přímočará a hlasem neutrálním jako robot ho v autě žádala: „Mohl bys prosím trochu zpomalit?“ Ani tento přístup nezabral, jelikož i v tak prostinké prosbě slyšel můj manžel obvinění, nebo dokonce rozkaz, a sešlápl plynový pedál ještě o kousíček víc. Když selhalo všechno ostatní, začala jsem ječet a pohádali jsme se. Abychom uhladili ostré hrany svého manželství, zašli jsme do poradny. Poradkyně, drobná, hubená žena, která si psala poznámky do žlutého bloku, vůbec nechápala, co tam děláme, a opakovaně nám blahopřála, jak skvěle spolu dokážeme komunikovat. Hodila jsem ručník do ringu. Asi má pravdu – náš svazek je lepší než většina ostatních, takže jsem přestala příležitostným jízlivým poznámkám a hromadícímu se odporu věnovat pozornost. Pak se stalo něco kouzelného. Objevila jsem výcvik zvířat.

Co mě naučila školní zoo 

Naučila jsem se jazyk cvičitelů. Pochopila jsem, co mají na mysli, když mluví o „z A do B“ (jak naučit zvíře, aby se přesunulo z jednoho místa na druhé) nebo o „zacílení“ (jak přimět zvíře, aby k něčemu přitisklo čenich). Když se mi někdo svěřil, že se právě „nechal učesat“ od kotula veverkovitého, věděla jsem, že se posadil k jeho kleci, natáhl ruce a dovolil opičce, aby mu černými prstíky přejížděla po kůži. Naučila jsem se, že je-li zvíře ve svém výběhu, je to „pozitivní výsledek kontroly“, a zkratka OŽ znamená obohacení života, což je v podstatě cokoli, co činí život zvířete podnětnější: hračka, nebo klidně i procházka na vodítku. A jednou z věcí, která činí život zvířat zajímavější, je právě výcvik. Takže kvůli OŽ můžete třeba učit zvíře přesun z A do B. Vstřebávala jsem jejich hlášky jako „vrať se do školky“, která se používá v případě, že zvíře má potíže se zvládnutím nového cviku a cvičitel se musí vrátit o několik kroků zpět. „Cvič každé zvíře, jako kdyby to byla kosatka“ znamená, že je třeba s každým zvířetem pracovat tak, jako byste nebyli lidé schopni ho ovládnout nebo ho k něčemu donutit silou. „Zvíře za to nikdy nemůže“ mluví samo za sebe – pokud zvíře dělá při výcviku chyby, je to vina cvičitele. Ať už jsme nebo nejsme komplikovaní a ať se nám to líbí, nebo ne, Homo sapiens, nejvyšší druh primátů stojící na samém vrcholu potravinového řetězce, který je tak děsivě úspěšný, patří do živočišné říše. Cvičitelé zvířat mi ukázali, že existují univerzální pravidla chování, která platí pro všechny živočišné druhy. Proč bychom zrovna my měli být jiní? Sedni! Začala jsem si doma zkoušet všechno, co jsem se naučila ve školní zoo. Když můj manžel udělal něco, co mě rozzlobilo, pomyslela jsem si: „Jak by reagoval cvičitel exotických zvířat?“ Jakmile jsem se dostala do sporu s příbuznými, udělala jsem totéž.

Ptáte se, jestli můj muž a přátelé dovedou „sednout a zůstat“? Ne, samozřejmě že ne. K čemu by to taky bylo? Na večírku by se to vyjímalo jako báječný kousek, zejména pokud by se mi podařilo je naučit na povel hrabat a kokrhat jako kohout. Mým cílem ovšem nebylo podřídit ostatní lidi své vlastní vůli, ale lépe usměrňovat vzájemné působení a vztahy, které naplňují můj každodenní život. Legrační na tom je, že jsem se sama naučila několik naprosto samozřejmých věcí – jako mít větší trpělivost nejen s manželem, ale vůbec se všemi lidmi. Ano, totéž jsem si mohla osvojit z nějaké vhodné příručky osobního rozvoje nebo při sezení s terapeutem. Ale kdyby mi tahle moudra vykládal psycholog anebo kdybych si je přečetla v nějakém hodně chytrém manuálu s obrázky šťastných tváří, tak bych si nejspíš pomyslela „aha“ a po pěti minutách se nechala vytočit náhodným kolemjdoucím. I kdybych přelouskala celou knihu o výcviku delfínů, stejně by mě neinspirovala k žádné změně. Ale tím, že jsem na vlastní oči viděla lachtany, fenky, káňata Harrisova a kotuly, u nichž to všechno báječně fungovalo, „osobní rozvoj“ se projednou stal strhující, ba dokonce zábavnou prací. Místo abych si v duchu opakovala: „Neříkej mu, že je mimo,“ se tiše zeptám: „Co by udělal cvičitel delfínů?“ A přesně to dělám i teď, když můj rozčilený manžel hledá klíče. Odpověď zní „nic“. Cvičitelé delfínů – vlastně všichni progresivní cvičitelé – odměňují chování, o které stojí, a ignorují chování, o které nestojí. Takže já teď ignoruji chování, o které nestojím – Scottovo vztekání. Dokonce mu ani neradím, kam by se měl ještě podívat. Místo toho raději stisknu rty a pokračuji ve své činnosti – oplachování talíře. Stojím u dřezu a slyším, jak můj muž mlátí dveřmi u šatny, hrabe se v papírech na stolku v předsíni a dusá po schodech nahoru. Vložím talíř do myčky a opláchnu další. A pak – světe, div se – najednou je ticho. Za chviličku do kuchyně vejde Scott, klíče v ruce, a naprosto klidně mi oznámí: „Našel jsem je.“ Aniž bych se otočila, odpovím: „Bezva. Tak zatím ahoj.“ A on se vydává na procházku s naším zklidněným štěňátkem. Scéna byla zažehnána a já mám sto chutí hodit mu za odměnu makrelu – a jednu možná i sobě. Ne, uvažovat jako cvičitel exotických zvířat není snadné.

Ukázka z knihy Amy Sutherland: Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství, Portál 2020