Generace Husákových dětí, k níž náležím, zažila distanční výuku jen značně zprostředkovaně. Ale velmi po ní toužila! Mohl za to australský televizní seriál Skippy o přátelství chlapce a klokana. Příběh se odehrává daleko od civilizace v australské buši. Hlavní hrdina proto nechodil do školy. Učil se distančně přes rádio a vysílačku a jen občas zaletěl s tátou vrtulníkem do školy na přezkoušení. Jaký to sen pro školáka v časech normalizace! A hle, našim dětem a vnukům se splnil…
Dnešní covidová generace zažívá distanční výuku letos už podruhé. Žádný vizionář mě ale nepřesvědčí, že on-line vyučování je škola budoucnosti. Pro mě je to nouzovka, nic víc. Koukat šest hodin do počítače není žádný progres, navíc když děti po výuce čeká ještě druhá směna u obrazovky v podobě hraní počítačových her. Na tom vydělají jen optici. Nehledě na fakt, že už druhý rok je výuka kvůli pandemii roztříštěná. Můj syn chodí na odbornou střední školu. Bez praxe je jeho vzdělávání sotva poloviční. Vůbec bych se nedivil, kdyby zaměstnavatelé tyto covidové ročníky nechtěli přijímat. Jejich zaškolení se totiž prodraží. Jediné pozitivum vidím v tom, že tato generace, až bude moct, bude možná chodit do školy ráda. Možná.
Ale život nerovná se jen covid-19. Proto jsme do časopisu zařadili i jiná palčivá témata. Třeba „děti sbalené v tašce“, tedy děti pendlující ve střídavé péči, i když pendlovat by měli spíš jejich rodiče, jak se shodli respondenti naší ankety. A to raději pomlčím o případu, kdy se rodiče nehandrkovali ani tak o děti, ale o psa, pro nějž si taktéž vymohli u soudu střídavou péči. V psychologické rubrice se věnujeme falešným vzpomínkám čili tomu, jak ex-manželé dokážou ohýbat dětskou paměť ve svůj prospěch. Veselé není ani téma rozhovoru, jež se točí kolem knihy Učitelské vyhoření. Měla by to být povinná četba k přijímačkám na pedagogickou fakultu. Učitelství je tu je definováno coby „povolání vykonávané v hlučném prostředí bez možnosti odpočinku po dobu pěti šesti hodin, s vysokou mírou odpovědnosti, a navíc s omezenou satisfakcí v podobě finančního ohodnocení i společenského uznání“. Pro kantory v provozu je tu pak rada – nepodléhat mesiášství. „I učitelství je jen práce. Není to jediné životní poslání, které učitel má. Jsme důležití, ale jsme nahraditelní,“ říkají autoři.
I proto jsme ani tentokrát nezapomněli na humor, ať už v podání karikaturisty a pedagoga Milana Kocmánka nebo našeho stálého fejetonisty Ervína Bedrníčka.