Emeritní učitel vzpomíná

Jedno pozdní odpoledne mi zavolala ředitelka z mé bývalé školy, kde jsem před odchodem do penze učil nepřetržitě víc než čtyřicet let. Chtěla mě přemluvit na krátkodobý zástup za nemocnou kolegyni v první třídě.

„Střídají se tam kantoři z vyššího stupně, ale teď by měli začít vyvozovat slabiky a to by chtělo odborníka,“ lákala mě. Když jsem hned nereagoval, použila silnější kalibr: „Bylo by to maximálně čtrnáct dnů. Uvidíš, co máme ve škole nového, pokecáš s kolegy a vyděláš si pár korun.“ Netušil jsem, že to poslední myslí doslova, a tak jsem jí kývl.

Parkoviště pro žáky

Večer jsme se s manželkou věnovali mému šatníku, neboť mě přesvědčila, že to, co nosím do vinohradu nebo na ryby, se do školy moc nehodí. Ráno mě příjemně naladil příspěvek v rádiu, který uváděl, o kolik procent vzrostou učitelské platy. Bohužel při podpisu platového výměru jsem zjistil, že šlo opravdu pouze o procenta, nikoli o skutečné peníze.

Při odchodu mě manželka doprovodila až ke dveřím, a kdyby to uměla, udělala by mi na čelo křížek. Přiznávám, že jedním z důvodů, proč jsem nakonec ředitelce na nabídku kývl, bylo i to, že jsem byl zvědav, co se ve škole od mé nepřítomnosti změnilo.

První změnu jsem zaznamenal už při příjezdu. Škola sice stála tam jako vždycky, ale parkoviště před ní bylo plné. Kdyby člověk nevěděl, že jde o základku, musel by si myslet, že tam snad parkují i žáci. Brzy jsem zjistil, proč tomu tak je. Zatímco dříve jezdili žáci do školy maximálně na kole, teď je vozí rodiče autem, a to nejen ty úplně malé.

Ze slibovaného pokecání s kolegy nebylo prakticky nic, protože se nikdo z kolegů neobjevil ve sborovně ani o velké přestávce. Vzpomněl jsem si na své začátky. Tehdy na prvním stupni učilo dvanáct učitelek a já. Když slavila některá narozeniny, nevytáhly při odpoledním vyučování ze sborovny paty a výuku jsem zajišťoval já, učitelský elév, paralelně ve všech třídách.