Sledujete současnou českou prózu? A všímáte si, jak autoři zobrazují tuzemské školství? Převažujícími tóny jsou – bohužel – ironie, jízlivost a deziluze.
„Známý učil na střední. Byl zvláštní tím, že ho to bavilo...“ Tak začíná svůj text Peklo za katedrou Emil Hakl v knize Výsek. Když hrdina románu Petra Stančíka Nulorožec vypráví o tajných zbraních nacistů, ptá se ho kolega: „Kde jste se to dozvěděl?“ Protagonista kontruje: „Z učebnic dějepisu ne. Ty se píšou jen proto, aby děti nezlobily.“ A do třetice próza Martiny Adlerové. „Škola je místem, kde by chtěl pracovat každý,“ říká v úvodu vypravěčka. Zní to však podezřele, už proto, že kniha se jmenuje K tabuli půjde vrah. Jde o příběh profesorky, jež přichází učit literaturu budoucí instalatéry, přičemž jeden z nich pedagožce dokonce vyhrožuje smrtí. Ale ono to není nic nového pod sluncem. Viz: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Autorem citátu není nikdo jiný než filozof Sókratés, jenž žil ve 4. století před naším letopočtem.