Teroristické útoky islamistů, které sužují západní Evropu, bývají interpretovány ze všech možných úhlů pohledu - včetně psychologického a psychoanalytického. V naší náboženství zbavené společnosti se ale věnuje málo pozornosti existenciální či náboženské stránce těchto útoků. Má to dva důvody. Jednak náboženství už v Evropě málokoho zajímá. A zadruhé – pokud se na problém islámského terorismu v Evropě podíváme prizmatem spiritualit - musíme si přiznat své vlastní vyhoření. Podivnou skutečnost, že se naše vlastní spiritualita tak rozpustila v tuku smažených hranolků, že je v západní Evropě pro mladé lidi z periferie nejbližší duchovní autoritou militantní imám.
Životopisy v Evropě vraždících islamistických teroristů se podobají jeden druhému. Teroristou v Německu či Francii už není komiksový vousatý Afgánec v tradičním oděvu a s kalašnikovem v ruce. Až na ten kalašnikov většina dnešních evropských útočníků nemá nic společného s vesnickými islámskými tradicemi, nevypadá jako bojovník Islámského státu a většinou nejde o imigranty. Jsou to neukotvení potomci první a druhé generace imigrantů z předměstí velkých západoevropských měst, kteří nosí džíny a na hlavě hiphoperskou kšiltovku.
Drogy, parta, krádeže…
Zpráva Mezinárodního střediska pro studium radikalizace (ICSR) v době vrcholu moci Islámského státu doložila, že zločinecké a teroristické sítě v celé Evropě se spojují a prorůstají. Teroristy se stále častěji stávají mladí muži s imigračním pozadím, kteří nejsou z nijak ortodoxně islámských rodin. Jsou to mladíci v hluboké identitní a spirituální / existenciální krizi. Data říkají, že řada evropských bojovníků Islámského státu v databázi ICSR v minulosti kouřila, pila, brala drogy a byla členy gangů – až do svého obrácení na militantní islám a odchodu na bojiště do tehdy existujícího Islámského státu.
Nenechte si ujít: Žijeme "bez papíru", Peníze nejsou důležité - když jsou, Máš radši maminku, nebo... maminku?, Hrozí nám digitální demence?
Navlas podobný životopis „alkohol – gang – drobná kriminalita – drogy“ měla celá řada teroristů, kteří útočili i v Evropě. A podobné životopisy jsem od Čechů slýchal při psaní o sociální patologii. Mládenec, který mi vyprávěl o své cestě k Hare Krišna, byl předtím pár let na heroinu. Pak našel Krišnu, a od té doby nebere drogy a tančí. Veganka se k veganství dostala přes pervitin. Když už byla zátěž z užívání toho jedu skoro na sebevraždu, osvítil ji soucit se živými bytostmi a ona začala bojovat za práva zvířat a proti jejich konzumaci se zápalem až náboženským. A přestala šňupat. A pak mladý Rom, který ve vězení, kde seděl za krádeže, našel nějakou formu křesťanství, a co ho pustili, nekradl, ale modlil se a hovořil o Ježíšovi. Životopisy těchto mladých věřících jako by kopírovaly životopisy řady evropských teroristů. Podobně jako teroristé, i mí krišňáci a vegani, děti z paneláků bez velkých perspektiv, bez existenciálního či spirituálního zázemí, našli útočiště z těžké deziluze ve víře. Naštěstí v České republice máte vyšší pravděpodobnost – když si začnete klást existenciální a v adolescenci zákonité a palčivé otázky po smyslu – potkat a nechat se obrátit na víru od vegana nebo krišňáka než od militantního imáma hlásajícího džihád. Ale na periferii západoevropských měst je nejdosažitelnější duchovní autoritou právě on. Ví, kde má být, aby jej ti rozhození kluci našli. Militantní islámský duchovní placený z nejasných fondů z některých islámských ropných velmocí.
Krize spirituality Západu
Výjimky jsou řecký, italský či španělský venkov, zapadlé bavorské vísky a zapadlejší švýcarské kantony. Jinak v Evropě oficiální spiritualita zásadně ztratila na důležitosti. V Česku téměř vymizela také následkem čtyřiceti let komunismu, ale i v západní Evropě je dnes prvotní a neuvědomovanou vírou většiny lidí konzumerismus. Nepříjemné myšlenky, že konzumovat může člověk jen do smrti, ne dýl, jsou vytlačeny z veřejného prostoru. „Memento mori“, kdysi napsané na každém kostele, se stalo společensky nepřijatelným tématem. Reklamy – to, co dnes vidíme nejčastěji – smrt neznají. Jsou plné zdravých mladých lidí. Staré a umírající jsme odsunuli do ústavů, aby nám smrt nepřipomínali, sami na ni raději nemyslíme, a klíčovou otázkou není hledání přesahu vlastní existence, ale hypotéka.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.