Terapeutický deník pacientky

Trpěla jsem zvláštními pocity strachu, nejistoty a úzkosti. Představou, že nesmím nic chtít, že musím dělat jen to, co kdo ode mě chce nebo se ode mě očekává. Stávalo se mi, že jsem najednou „neviděla“, že najednou uprostřed mluvení nebo jednání „jsem tam nebyla“. Vážně. Najednou jsem tam „pocitově nebyla“. 

Marná snaha a nepochopení 

Chtěla jsem se z toho dostat. Snažila jsem se moc. Četla jsem všechny možné dostupné knihy z edice Knihy dobra, knihy o asertivitě, o jednání s lidmi, o výchově dětí, také několik odstavců z buddhismu a různé psychologické články. Chodila jsem na psychoterapie, na kineziologii, polykala různá antidepresiva. Koupila jsem si knížku o sebelásce od Lucie Kolaříkové, zúčastnila jsem se dvou večerů, které ona pořádala. Nejvíc zklamaná jsem byla, když jsem dochodila deset let u jedné klinické psycholožky. Byla už starší, já také, a věřila jsem, že si budeme rozumět. Vyprávěla jsem tam všechno možné a také jeden příběh, jak jsem u lékaře měla dostat injekci. Injekcí jsem dostala v životě hodně a nikdy mi nic nebylo. A najednou jsem v tomto případě u lékaře „zmizela“. Neviděla jsem ordinaci, lékaře, sestru, nic. Pouze špejli, na které byla vatička s dezinfekcí. Byla jsem zoufalá, věděla jsem, že jsem tam „nebyla“, že jsem „tam zmizela“. Paní doktorka na to nereagovala. Domnívala jsem se, že je to neléčitelné. Moje problémy nepřestávaly. Na internetu jsem prohlížela různé informace o placené psychologické pomoci. Oslovila jsem jednu psycholožku a začala k ní chodit. Povídaly jsme a povídaly a zjistila jsem, že moje nevydařené manželství zůstalo mimo, že jsme o tom nějak u paní doktorky nemluvily. Tady jsem se z těch zoufalých vzpomínek vymluvila a doufala, že to bude k mému uzdravení stačit. Nestačilo, problémy se opakovaly, čím více mi na nějakém jednání záleželo, tím častěji jsem “mizela“. Říká se, že „štěstí přichází v neštěstí“. Musela jsem na operaci páteře. Bolesti hrozné, chůze jen o francouzských berlích. Ale ani po operaci bolesti vůbec nepřestávaly a zjistilo se, že mám nekrózu v levé kyčli. Tak na operaci kyčle a pak na rehabilitaci na Malvazinky. Bylo mi zle po všech stránkách a paní doktorka z Malvazinek mi nabídla psychologickou pomoc. Vděčně jsem to přijala. 

Nenechte si ujít: Žijeme "bez papíru", Peníze nejsou důležité - když jsou, Máš radši maminku, nebo... maminku?, Hrozí nám digitální demence?

Proč? Proč? Proč? 

Nová paní psycholožka je sympatická, vlídná a rozumí mi. Jmenuje se Katka. U ní jsem objevila slovíčko „proč“. To je velice důležité slovíčko. Proč nesmím chtít to, co ostatní? Proč očekávám vždy to nejhorší? Proč se mi stávají věci, které se jiným lidem nestanou? Proč, proč, proč? A prožité situace se začaly myšlenkově přemotávat. Probraly jsme několik případů, kdy naskočil můj neúměrný strach, několik případů, kdy jsem „zmizela“. Katka mi půjčila knížku Probouzení tygra. Popisuje se tam mozek a jeho činnost a problémy, které z toho pak vznikají. Zvířata mají dvě části mozku. Mozek plazí, ten je instinktivní, a mozek savčí, který řídí základní potřeby, jako je jídlo a rozmnožování. Když se zvíře dostane do stavu ohrožení, zapracuje instinkt. Zvíře instinktivně ví, co má dělat, a udělá to. Buď uteče, nebo se začne bránit a bojuje. Nebo pozná, že se nedá nic dělat, a instinktivně „zamrzne“. Zvíře si lehne a dělá, jako by umřelo. A podvědomě doufá, že si ho predátor přestane všímat. Když ohrožení pomine, zvíře instinktivně „vystoupí“ ze stavu ohrožení, otřese se a žije dál, jako by se nic nestalo. U lidí je to složitější. Lidi mají ještě třetí část mozku. Nazývá se neokortex a je rozumová. Když u člověka nastane pocit ohrožení, vezme vládu do svých rukou neokortex. Zapojí se jeho rozumová část, a ta přehluší instinkty. Člověk neví, co dělat, zda utéct, nebo útočit. V mozku vznikne zmatek. Objeví se strach, člověk se začne bát a v rámci obrany ztuhne neboli „zamrzne“. Problém je v tom, že když nebezpečí pomine, člověk se ze zamrznutí jen tak nedostane. Někdy se to podaří, ale častěji zůstane část zamrznutí aktivní, a ta potom vyvolává neustálé pocity viny, strach, úzkost apod. A tak se vlastně usadí trauma. Takže to moje „nejsem tam“ „nevidím“ „nevnímám“ je prakticky nezpracovaná část mého traumatu. Podle toho, jaké mám vědomé vzpomínky z  dětství a mládí a informace z vyprávění ostatních členů rodiny, musela jsem být jako dítě traumatizovaná velice často.