Optimismus jako životní krédo

Marie Březinová se narodila 19. května 1908 do rodiny Tůmových, kteří v té době žili v malém domku v Taškářské ulici ve Slaném. Tatínek Jan pracoval jako modelář slévárenských forem v ČKD. Maminka Marie chodila pro nezbytný přivýdělek na sezonní práce. Dále se starala o domácnost, kde krom péče o děti, rodiče a příbuzné z Řehče pečovala i o nevidomou tetu. 

Maruška vyrůstala s bratrem Janem v chudých poměrech. Otec kvůli svému sociálnímu smýšlení, které veřejně hlásal, přišel o práci. Mezi zájmové aktivity, kterých se spolu se širší rodinou Maruška účastnila, patřila hudba, divadlo, ale i účast na akcích pořádaných tělovýchovnou jednotou pro děti či akce pro členy spolku nevidomých. 

Učitelský ústav

Vzdělání získala Maruška ve Slaném, a to na měšťanské dívčí škole, kterou ukončila v roce 1922. Následovala jednoroční výuka v německé Obecné měšťanské škole ve Frýdlantu a dále roční studia na české Dívčí měšťanské a obecné škole ve Slaném. Pobyt v severních Čechách byl v podstatě z dnešního pohledu výměnný studentský pobyt, kdy dívka z německé rodiny nastoupila místo Marušky na školu v Čechách a Maruška žila naopak v jejich rodině, aby si osvojila němčinu. V roce 1924 se Marie stěhuje do Prahy. Jedním z hlavních důvodů k přestěhování byla studia na učitelském ústavu. 

Učitelský ústav vzniká v polovině 19. století. Dostává oficiální název Císařská královská česká škola v Praze se sídlem v Panské ulici. Studia byla pouze pro chlapce. To se píše rok 1848. Paralelně vzniká i dvouletý učitelský kurz. Ředitelem školy se stává Karel Slavoj Amerling. Jednou ze základních myšlenek bylo, aby absolventi šířili nejen český jazyk, ale hlavně odstraňovali negramotnost. V roce 1869 byl zřízen Kongregací školských sester de Notre Dame v Ječné ulici První český učitelský ústav pro dívky. 

Velký rozmach učitelských ústavů nastává po roce 1869 po vydání zákona o vzdělávání učitelstva. Nové ústavy vznikají v Jičíně (1869), Soběslavi (1870), Kutné Hoře (1891) či v Příboře (1875). V roce 1935 se původní škola zřízená piaristy v Panské ulici přejmenovala na Amerlingův státní mužský učitelský ústav. Nástupcem ústavů byly vysokoškolské pedagogické fakulty, jejichž vznik se datuje od roku 1948. 

Rodinný život

Vrátíme-li se k životopisu Marie Březinové, tak již jako velmi mladá je nucena se o sebe sama starat. Zpět k rodičům do Slaného se vrací na víkendy a nejen finančně jim vypomáhá. Je velmi emancipovaná a zodpovědná. Po studiu začíná svoji profesní dráhu jako učitelka v mateřské škole. Jejím prvním působištěm byla průmyslová oblast Nové Vysočany. Koncem 19. století dochází ke značnému rozvoji mateřských škol. Pro své pedagogické kvality velmi záhy zastává post ředitelky. Ve studiu v pedagogickém oboru pokračuje navazujícím studiem na Škole vysokých studií pedagogických, a to v letech 1934–1936. 

Díky nevidomé tetě se pohybuje celý život mezi slepci a snaží se jim všemožně pomáhat. Takto se dostává na Vysočinu, kde se v Hamrech u Žďáru nad Sázavou konají přátelská setkání nevidomých. Tyto akce organizuje matka nevidomého mladého muže Františka, který pochází z významného mlynářského rodu Březinů. O zrak přišel v dětství při hře s nevybuchlou municí z první světové války. Setkání se konají během letních prázdnin, aby mohl být František mezi vrstevníky, protože školní rok tráví na studiích v Brně. 

Jelikož tento mladý muž dobře ovládá esperanto, zve na prázdniny i kolegu esperantistu a redaktora časopisu pro nevidomé Ferdinanda Wildmanna. Redaktor přijíždí se svou malou dceruškou, které zemřela matka ani ne rok po porodu a o níž se stará právě Marie. Mariino srdce patřilo tou dobou jednomu z pracovníků ruského velvyslanectví v Praze. Marie dokonce byla odhodlána se za ním do Ruska přestěhovat, neboť plánovali svatbu, nakonec se ale nic z jejích představ neuskutečnilo, a dnes již můžeme jen spekulovat, proč tomu tak bylo. Pravdou zůstává, že ruský občan byl náhle povolán zpět domů, ale důvody pro návrat do vlasti bez Marie nikdy neosvětlil.