Puberta: Konec výchovy, konec roztomilosti

O děti v ústavech ztrácejí ve věku šesti let, tzn. nad školní zralost, zájem nejen jejich biologičtí rodiče, ale i žadatelé o náhradní rodinnou péči (adopci, pěstounství, hostitelství). Nikdo je v podstatě nechce. V tomto věku totiž dětí ztrácejí dominantní vlastnost předškolního věku, roztomilost. Tu vidíme na druhém obrázku. Je dobré si uvědomit, že kdyby dospělý člověk měl inteligenci tohoto dítěte, tak by měl diagnózu hluboká mentální retardace čili starším termínem idiot. U dětí nám ale tento ubohý mentální výkon nevadí, protože ho kompenzuje právě roztomilost. 

Nástup hormonů 

Bohužel školní děti už tuto roztomilost ztrácejí a nahrazuje je jiná vlastnost, napříkladpovolnost a kooperativnost. Tyto děti s rodiči a učiteli kooperují a ochotně vytvářejí koalice (např. chodí žalovat). Tuto vlastnost bohužel též postupně ztrácejí, jak vidíme v posledních třídách základní školy, kde dokáží učit jen ti nejotrlejší učitelé. Tímto se dostáváme právě k pubertě – to je poměrně krátké období jednak masivního růstu a jednak nástupu pohlavní zralosti, tzn. nástup hormonů. Přičemž hormony nastupují raketově, v období kratším než dva měsíce. 

Na grafu vidíme kontrast mezi raketovým nástupem testosteronu okolo čtrnáctého roku kluků a naprostou absencí změn testosteronu v krizi středního věku, kdy jasně vidíme, že se nejedná o žádnou „druhou mízu”. Paradoxně u žen okolo stejného věku (45 let) vidíme dramatické hormonální změny, ale přesto to nejsou ženy, které opouštějí v tomto věku rodiny.  

Přibližně od doby puberty se děti stávají pohlavně dospělými a zde dřív ležel i práh dospělosti. Například mé babičce ve třinácti letech řekl můj praděda: „Aničko, nemáme pro tebe chleba. Musíš jít z domova.” Babička tak šla do učení k mlynáři a tři roky nato se vdávala. Ano, domů se již nikdy nevrátila. Pochopitelně – už byla dospělá. Bohužel ve stejném věku dnes spontánně končí výchova v narušených rodinách. Zejména u konfliktních rozvedených rodin od tohoto věku děti začnou natvrdo ukončovat střídavou výchovu a odvrhují jednoho z rodičů. Ze stejného důvodu děti v pěstounských rodinách v tomto věku utíkají z domova či začínají hledat svou biologickou rodinu. I zde přirozeně končí výchova. 

Zapomíná se, že možnost výchovně usměrňovat dítě až do právní dospělosti (18 až 24) je kulturně podmíněný luxus, který funguje jen v rodinách, kde oba rodiče táhnou za jeden provaz, a to jen za předpokladu, že mají ještě hodně štěstí. Pokud tento jev sám spontánně nenastane, psychologie ho nemůže garantovat, nedá se proto ani soudně vynutit. 

Puberta a adolescence  

Pro psychologii a biologii tedy neexistuje žádná přirozená hranice dospělosti v osmnácti letech. Tato právní hranice je stanovena jako bezpečnostní. Když se podíváte výše na růstový graf, vidíte, že v 18 letech je dokončen růst i u kluků, tedy v populaci neexistuje nikdo, komu by byloalespoň 18 let a zároveň ještě neměl pubertu za sebou. Tento výrok ale neplatí obráceně. V 15 letech například najdeme řadu dětí, které ještě za sebou pubertu nemají, nejsou biologicky dospělé, proto také nelze snižovat hranici trestní odpovědnosti do období, kdy tak velké procento je ještě biologicky dětmi. 

To, co se v lidové mluvě označuje za pubertu, je spíš adolescence a mladší dospělost, tzn. období, jež má za úkol zpracovat změny, které velmi krátká puberta přinesla – k nim počítáme sexuální prožitky a rétoriku, abstraktní myšlení spojené s citlivostí pro ideologie a dospělou sveřepost, důslednost až útočnost. 

Sexuální rétorika je samozřejmě podmíněna prožíváním – nadržení, onanie, orgasmus, zamilování, nevěra, biologické rodičovství. Právě u zamilování se musíme zastavit. Zamilování splňuje definici hypománie (F30.0) čili mánie s mírným průběhem podle Mezinárodní klasifikace nemocí a je to evolučně formovaný mechanismus, jehož cílem je facilitace odchodu dítěte z primární rodiny a založení vlastní. To v praxi znamená, že v průběhu třeba jednoho víkendu se otec, který byl pro dceru dosud na postu poloboha, se najednou dostává na zcela vedlejší kolej a ztrácí „hlasovací právo”. Dcera se zamilovala, už to není tatínkova holčička, ale Jirkova či „Nováková”, jak naznačuje i tento přechylovaný tvar ženských příjmení. Jinými slovy, v tomto věku začínají být děti připravené odpoutat se psychicky od rodičů. 

S pubertou přichází též schopnost abstraktního myšlení, což se v následujících letech projeví zvýšenou citlivostí pro filozofii, psychologii, náboženství a jiné ideologie. Takže následné období provází adolescentní náboženské konverze, extrémní ideologicky motivované činy  jako házení zápalných lahví do oken či na policisty.