Psychoterapie je Popelkou i při koronaviru

Koronavirová epidemie ukázala tristní pozici, ve které je v České republice psychoterapie, psychiatrie a celkový pohled na psychiatrické a psychoterapeutické potřeby lidí. Stále chápeme docházku na psychoterapii jako něco stigmatizujícího, stále považujeme psychiatrii za okrajovou medicínskou disciplínu, a v krizi vyvolané koronavirem se ukázalo, že jako cosi okrajového a v podstatě zbytného vnímají psychoterapeutické služby i držitelé státní moci. 

Psychologa doktora Daniela Štrobla jsem poznal díky jeho knize, seznámili jsme se při výměně e-mailů o ní. Nyní jsem od něj nyní dostal dopis, kde si právem posteskl nad současnou situací oboru: 

„Vzhledem k usnesení vlády č. 1079/2020 a č. 1116/2020, které nařizuje zavření různých provozoven, dopadl také zákaz na ordinace psychologů a psychoterapeutů poskytujících služby na základě živnostenského zákona. To znamená lidí, kteří mají diplom z ukončené jednooborové psychologie a nejméně tři roky praxe v oboru. Nejde tedy o astrology ani jiné šarlatány. Dne 26. 10. 2020, resp. 30. 10. 2020, Unie psychologických asociací ČR zaslala žádost o výjimku z tohoto zákazu pro psychology a psychoterapeuty. Ministerstvo zdravotnictví ale opatření měnit nechystá: ,OSVČ psychologové neposkytují zdravotnické služby. Služby mohou poskytovat pouze kliničtí psychologové, kteří pracují ve zdravotnictví,‘ uvedl mluvčí ministerstva Jan Brodský. Na stížnosti resort nereaguje. V době pandemie, kdy počet lidí v krizi či s dekompenzovanými psychickými potížemi narůstá, vláda zakáže OSVČ terapeutům poskytovat jejich služby. Za situace, kdy čekací doba na terapii ve zdravotnickém zařízení je (konkrétně u nás) 2–3 měsíce. Klinických psychologů by mělo být 1 na 9000 obyvatel. Reálně je jich třikrát méně.  Já osobně patřím do obou kategorií. Pondělí a pátek mám pacienty ve zdravotnickém zařízení. Ostatní dny mám pacienty v psychoanalytické psychoterapii. Dělat psychoanalýzu či jinou dynamickou terapii online je vyloučeno, neboť zde jde o vztah. Jednou, dvakrát snad, ale ne po dobu několika měsíců. Navíc – přerušit terapii, zvlášť v dnešní době, je přinejmenším neetické, ne-li nebezpečné.“ 

Stav, který doktor Štrobl popisuje, je tristní. A dokládají to i první výzkumy na téma „psychika lidí v době korony“.  Už 8. dubna publikuje Biological Psychiatry otevřený dopis madridského psychiatra. Tehdy byl celkový počet mrtvých v Madridu už přes 4000 lidí a počet jednotek intenzivní péče se zvýšil sedmkrát. „Počet psychiatrických lůžek v Madridu se snížil o více než 60 %. Většina velkých univerzitních nemocnic již nemá lůžkové psychiatrické jednotky, protože téměř všechna lůžka byla uvolněna pro pacienty s covid-19. Denní stacionáře a rehabilitační zařízení pro psychiatrické pacienty byly uzavřeny. Počet pacientů navštěvujících psychiatrické pohotovostní oddělení se snížil o 75 %, ale zdá se, že tomu tak je téměř u všech ostatních lékařských oborů: dokonce i kardiologové tvrdí, že infarktů je méně, a neurologové hlásí méně mrtvic. Museli jsme přizpůsobit služby poskytované na mé psychiatrické klinice novým potřebám. Z důvodu strachu z nákazy mají policie a obyvatelstvo obecně menší trpělivost s psychiatrickými pacienty, kteří nedodržují pravidla, jako je sociální distancování. Díky tomu jsou obzvláště zranitelní vůči zneužívání a ostrakizaci.“ 

Stress se na lidech při epidemii podepisuje globálně. International Psychogeriatrics uvádí online průzkum mezi 227 staršími dospělými ve Wu-chanu. Ukázal, že 39 procent respondentů bylo depresivních a 4,4 % měla v průběhu posledních dvou týdnů sebevražedné myšlenky. Studie konstatuje: „Obecně platí, že starší lidé mají v současné době zvýšenou hladinu depresivní a úzkostné nálady.“  Journal of Affective Disorders publikuje výzkum, kde šedesát pět procent respondentů přiznalo po příchodu epidemie úzkostné nebo depresivní potíže. Studie ukázala i zaznamenáníhodnou skutečnost: Menší nárůst úzkosti měli lidé, kteří dbali o zdravou stravu a nesledovali zprávy a aktuality o nemoci covid-19.  

Vedle zahraničních zdrojů však máme i vědecké informace týkající se prožívání epidemie u nás, v České republice. Zpráva pracovní skupiny Rady vlády pro duševní zdraví o dospělé populaci – na základě studie NÚDZ –  říká: „Výskyt současných duševních onemocnění stoupl z cca 20 % na 30 %.  Riziko sebevražd se zvýšilo 3×. Deprese se zvýšily 3×. Úzkostné poruchy se zvýšily 2×. Zvýšila se frekvence tzv. binge drinking (pití velkého množství alkoholu při jedné příležitosti). Na krizové linky všech typů v době nouzového stavu volaly desetitisíce občanů ČR. Tento systém se ukázal jako plně funkční pro snižování dopadů mimořádné události a nouzového stavu na duševní zdraví populace. Identifikována byla vysoká potřeba pomoci u klientů seniorních, osamělých a lidí s chronickým tělesným nebo duševním onemocněním.“ 

Epidemie přináší lidem řadu psychických problémů, které by mohli a měli řešit psychoterapeuti. Podmínky, které pro jejich práci vláda vytváří, však svědčí o tom, že si příslušná místa neuvědomují jejich důležitost. Bylo by snadné říci: Ha, další oblast, ve které ten a ten politik selhal. Ale bylo by to levné, protože nevím, zda by to za vlády jiné z našich stran v této situaci bylo jiné. Problém, na který si právem stěžuje dr. Štrobl, je celospolečenský, je výsledkem nedostatečné socializace péče o duševní zdraví u nás. A tento rys náš stát bohužel dosud řadí mezi země východní Evropy. V USA či západní Evropě se za to, že v krizi – třeba při epidemii – potřebuje psychoterapeuta, dnes už nikdo nestydí a tamní držitelé moci chápou, že psychoterapie není odrůda kosmetiky.  

Jiří X. Doležal