Architekt mostu přes propast

Tomuto tématu je možná lehčí se po celý život vyhýbat, avšak bez něj by nikdy nemohl být kompletní. Název knihy nese podtitul „Komunikace a narativní terapie s nevyléčitelně nemocnými pacienty a jejich blízkými“. MUDr. Ladislav Kabelka, Ph.D., je v současné době lektorem Paliativního institutu Brno a primářem interně-geriatrického oddělení nemocnice Hustopeče. Ke svým čtenářům však hovoří jazykem lidským a srozumitelným. Text knihy je totiž založen na skutečných příbězích umírajících pacientů, někdy též na výpovědích členů rodin a komentářů jejich průvodců na této cestě. Přestože téma je velmi emočně náročné, autor se vyjadřuje věcně a racionálně. Díky tomu se umírání, smrt a chvíle po ní paradoxně stávají ještě opravdovějšími. „V hospici jsem se naučil, že nemoc nás vede k propasti,“ konstatuje autor. „Každý den je možné promarnit, často i jen neadekvátní nadějí na něco, co není reálně možné. (…) Žít tady a teď je rada, kterou dávám často svým pacientům a jejich blízkým. Propast lze překlenout pomyslným mostem, a úkolem nemocného, nás profesionálů i pacientových blízkých je vytvářet jeho plán. Jsme architekti mostu přes propast.“ A tak je oznámení reálného průběhu nevyléčitelného onemocnění prospěšnější než teoreticky lákavější varianta – falešná naděje. 

Na těchto nemocničních lůžkách, kde už sám pacient podvědomě cítí, že konec není daleko, se odehrávají malé-- velké situace. Takovým případem je i příběh paní Věry. Paní Věra byla žena středního věku, jejíž diagnóza již vyléčení nepřipouštěla. Sestrám a pečujícím osobám postupem času čím dál urputněji vzdorovala, najít k sobě společnou cestu bylo pro obě strany zřejmě velmi náročné. Nakonec vstoupila do života paní Věry, zavřené mezi čtyřmi stěnami pokoje v hospici, váza s vodou a v ní růže ze zahrady. Pravidelně v ní vyměňovala vodu a v parných dnech ji stavěla do stínu. „Každého člověka naplňuje, když se může o někoho starat. Koneckonců je to smysl našich životů. (…) V té růži je zpřítomněna blízkost někoho jiného, je v ní krása, kterou ke svému životu potřebujeme, a především – je v ní život,“ dočteme se v knize. 

S každou další přečtenou stranou se čtenář možná bude cítit o trochu méně komfortně. Umírání a smrt nabude kontur čistě fyziologických, o nichž se tak běžně nemluví. Sám umírající by měl znát vše o své nemoci, měli by to vědět i jeho nejbližší a na konci této situace musí obě strany najít způsob, jak by o tom mohly společně hovořit. Proces umírání může totiž mít několik z nás v podvědomí trochu zkreslený. Někdy však opravdu pozbývá důstojnosti. Může být několik hodin či dnů trvajícím procesem doprovázeným agónií, jinými změnami vědomí či ztrátou vůle některých svalů. 

Žádný z příběhů však smrtí člověka nekončí. I příprava členů rodiny na odchod blízkého člověka a zpracovávání emocí přicházejících po jeho úmrtí je důležitou součástí celého procesu. Může se stát, že právě umírání je pro blízké osoby nejen důležitým momentem, kdy prožívají uzavření jednoho lidského příběhu, ale i procesem transformačním. Být svědkem konce něčího života může být momentem, který, pokud je s ním správně zacházeno, změní či upraví naše dosavadní hodnoty. 

Do celého tohoto procesu je někdy nutné zahrnout i malé děti. Mám za to – a tato kniha je toho důkazem –, že její autor je odborníkem s vynikajícími komunikačními dovednostmi, citlivým průvodcem přirozenými lidskými procesy klidně i pozdě v noci, pokud je potřeba. 

Čtení této knihy je poměrně emočně náročné. Možná se na něj nelze připravit, stejně jako asi nikdy nebudeme doopravdy připraveni na úmrtí svých blízkých nebo na svou vlastní smrt. Můžeme ale udělat první krok pravou nohou. Tato kniha je citlivým průvodcem konce lidského života. Právě z té racionality, se kterou je o smrti hovořeno, cítím poselství, že smrt je věcí přirozenou. A zamýšlím se nad tím, že dopřát umírajícímu možnost znát do detailů své poslední chvíle na tomto světě není necitlivý čin, ale nejtěžší a nejlepší služba blízkých a přítomných osob