Deníček moderního fotra: Čeněk stagnuje

Na mateřské dovolené všechno postupem času zevšední. Jak je člověk ze začátku bázlivý, světloplachý, plačtivý a tíhne k sebelítosti, čím víc se blíží konec, tím víc najíždí na režim otupělosti. S mottem „mně to je jedno, ono to nějak dopadne“ se lopotí za cílem jménem školka.  

Dítě už se logicky nevyvíjí tak rychle. Není to tak, že jeden týden leze a druhý už chodí. Nelze očekávat, že dítě první týden chodí, druhý týden levituje a třetí týden cestuje časoprostorem i alternativními dimenzemi. Na druhou stranu když tak sleduju Čeňka, jak se pokouší chodit po zdi a z jeho tváře nikdy nezmizí takový ten výraz „Ha, mám plán!“, může cestování časoprostorem přijít každým okamžikem. Vlastně bych cítil zklamání, kdyby mi brzy nezamával, potom se neozvalo „plop“ a nezmizel by do jiné sféry.  

Nicméně navzdory tomu, že mi dítě za pár okamžiků zmizí do jiné sféry, ke konci mateřské dovolené už toho není mnoho, co by člověka překvapilo. I když jsou začátky krušné, nakonec si to prostě sedne.  

Jednou z výsad a radostí rodičovství je sledovat dítě, jak prospívá, jak se rozvíjí a jak je den ode dne dokonalejším člověkem. Tato výsada mě nějak minula, jelikož dle hesla „lépe už bylo“ Čeněk vývoj pojal po svém, a tedy se nijak nevyvíjí. Je jisté, že Čeněk svého vrcholu dosáhl již před půl rokem a od té doby jsme zaznamenali spíše klesající trend. Ačkoliv naše dětská lékařka tvrdí, že tento útlum je u dětí častý a nemáme se ničeho obávat, moje máma (tedy Čeňkova babička) nenechala nic náhodě a zakoupila si příručku Mladý autista.  

Přestože jsem rodič světové extratřídy, skutečnosti, že to Čeněk zabalil a na vývoj kašle, jsem si – abych byl upřímný – vůbec nevšiml. Když jsem s ním každý den, tak jsem si nějak zvykl na jeho průběžný stav a to, že by se tento stav měl měnit, jsem si neuvědomil.  

Oči mi otevřela až návštěva známého s jeho dcerou. Byla to ona legendární mladá Soukalová, se kterou Čeněk absolvoval své první rande. Mladá Soukalová je asi o tři měsíce starší než Čeněk, takže jsem tak nějak předpokládal, že bude umět trošku víc věcí. Ale ne o moc. Jaké bylo mé překvapení, když ta malá holka hned ve dveřích normálně pozdravila, zeptala se mě, jak se mám, a zeptala se mě, jak se můj syn jmenuje. To jsem opravdu nečekal. Pobídl jsem tedy syna, aby se vytáhnul a prozradil mladé Soukalové své jméno. Přiznám se, že od Čeňka jsem vůbec nic nečekal a předpoklad, že se představí, byl v rovině více než utopické. Sice jsem tak nějak doufal v zázrak, ale Čeněk nepřekvapil, místo odpovědi si vytáhl z nosu holuba a rozetřel ho po zrcadle v předsíni. Tolik tedy k uvítání.  

Děcka si šla hrát do pokojíčku a já jsem se starým Soukalem hovořil v kuchyni o životě a taky o chlapáckých věcech, jako je pot, krkání a špinavý ponožky. Jakmile jsme to probrali, přišlo na přetřes téma děti. Starej Soukal se chlubil, jak je ta jeho dcera zázračná a vyspělá. Vykládal, co všechno ovládá, a prostě a jednoduše se chlubil. Ono není těžké se pochlubit dítětem někomu, kdo má doma Čeňka. Jako ten tonoucí, co se stébla chytá, jsem se taktéž pokusil vychválit svého syna do nebe. Prozradil jsem starému Soukalovi, že Čeněk například ovládá orientaci v prostoru a že se pohybuje horizontálně, nikoliv vertikálně. Taktéž jsem mu to vytmavil tím, jak Čeněk umí hrát „gól“ a celkově je pohybově nadaný.  

Byl jsem docela v rauši a plamenně hovořil o kvalitách svého syna celkem dlouho, když tu z pokojíčku přišla mladá Soukalová, vyděšeně se na mě podívala a povídá: „Pane, ten kluk ucpal skříň a je smutný.“ Neměl jsem ponětí, co to znamená, ale nevěstilo to nic dobrého.  

Jakmile jsem doběhl do pokojíčku, nalezl jsem svého pohybově nadaného syna, jak se zasekl mezi skříní a zdí a bezradně a se špetkou odevzdání smutně kouká do dáli. Bylo vidět, že se se svým stavem vůbec nepokusil nic udělat a jen čekal, jak to celé dopadne.  

Vyprostil jsem Čeňka, který nadšeně vyběhnul, jenže se záhy vrátil mezi zeď a skříň, kde se opět zaseknul. Byl jsem rád, že tento dvojitý úspěch starý Soukal nezaznamenal, jelikož zrovna dal dceru na nočník. Ona si normálně řekla, že chce na nočník. Co to je? To jako existuje? Čeněk si o nočník nikdy neříká.  

Čeněk si pak ještě chvilku s mladou Soukalovou hrál v pokojíčku. On žral syntetický písek a ona si četla obrázkové knížky o zvířátkách. Když ji pak Čeněk začal mlátit hokejkou, byl čas, aby návštěva odešla. Ve dveřích jsem dostal od mladé Soukalové pusu, řekla mi na shledanou, Čeněk kousl starého Soukala do holeně a pak se za naší návštěvou zavřely dveře. Myslím, že bylo o čem přemýšlet.  

To bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že vývoj našeho mladého není stoprocentní. Při projíždění videí z léta jsem zjistil, že Čeněk se nejenže nikam neposunul, on si navíc i pohoršil. Obzvláště v orálních dovednostech značně pokulhával. Dříve byla z jeho strany vidět snaha o utváření vět a sem tam inovativně využil některé slovo. Nyní drtivou většinu slov nahradil souhrnným „ťuťu“ a tím to haslo. Sice se pokouší sestavit věty, ale když máte v rejstříku jen slovo „ťuťu“ a „ne“, moc se nedomluvíte.  

Nočníkové dovednosti byly kapitolou samy pro sebe. Dříve nadějné výsledky byly nyní zašlapány do země, stejně jako Čeňkův výsledný produkt. Poslední dobou odmítá na nočníku cokoliv provádět a raději jede takzvaně na přírodno, tedy že se vydělá na zem. Již mnohokrát dostal důvěru (tu mu dává Nataša; já jsem u něj s důvěrou skončil dávno) a o víkendu chodí bez plínky, pouze ve slipech. Většinou to stojí minimálně troje promočené slipy, než si Nataša přizná, že na důvěru ten kluk ještě není připraven.  

Čeňkovu přihlášku do Mensy jsme zatím odložili na neurčito. Ale nevěšíme hlavu a jsme plni optimismu. Ono to přijde. Ne dnes, ne zítra a ani pozítří. Ale jednou určitě. Nezbývá než to ukončit pozitivně a napsat: Hlavně že je ten kluk zdravej. 

Ukázka z knihy Deníček moderního fotra 3, vydal Ikar