Učte se číst jako indiáni

Metoda čtení na základě jména (polsky: odimienna metoda nauki czytania) vede k rozvoji čtenářských kompetencí v raném věku. Rozvíjí jak schopnost čtení písmen, tak porozumění významu. Hlavním úkolem učitele vyučujícího touto metodou je tvoření takových pedagogických situací, díky nimž si děti v předškolním věku bez úsilí a zábavnou formou osvojí základní čtenářské kompetence. 

Metoda čtení na základě jména se od osmdesátých let 20. století s úspěchem používá v Mexiku pro výuku dětí i dospělých, od 90. let také v Polsku. V roce 2010 byla metoda schválená polským ministerstvem školství pro výuku čtení u romských dětí, v současné době se podle ní vyučuje čtení i v mateřských školách.  

Zrod metody

Zmíněnou výuku čtení vypracovala polská pedagožka a socioložka Irena Majchrzaková. Metoda vznikla během práce s indiány kmene Czontoli v mexickém Tabascu. Do těchto míst byla pedagožka vyslána z pověření tamějšího ministerstva školství, aby dohlédla, jak je na školách realizována nová školská reforma.

Ministerstvo si tehdy kladlo otázku, jakým jazykem má učit zdejší indiány, kteří doma hovoří ve svých domorodých jazycích. Zda má výuka psaní a čtení u indiánských kmenů probíhat v centrálním jazyku země, tedy ve španělštině, či v jejich domorodém jazyce. V 80. letech 20. století čelil mexický vzdělávací systém stále novým školským reformám, které měnily výukové metody, obsah učiva i jazyk slabikářů. Fakt, že Majchrzaková nebyla ani Mexičankou, ani indiánkou, jí dal možnost pohlédnout na výuku čtení a psaní bez národní a kulturní perspektivy. Uvědomila si, že školní úspěšnost je založena na porozumění vyučovacímu jazyku a také na osvojení si schopnosti čtení a psaní. 

Tuto situaci popsala příměrem z Bible: „Chci uvést biblickou pověst o známém výroku krále Šalamouna, který rozsoudil dvě ženy, jež se přely, které z nich patří dítě. Král Šalamoun navrhl, aby přeťaly dítě na dvě poloviny. Mám dojem, že také dnes existují v Mexiku vedle sebe dvě kultury – jedna národní, druhá etnická –, které stejně jako ony znepřátelené matky usilují o svá práva týkající se jejich indiánského dítěte. A z toho bych chtěla vyvodit, že důležitější než práva matek je zachování celistvosti dítěte.“

Inspirace jménem Simona

Značné pedagogické zkušenosti Irena Majchrzaková získala, když byla pověřena slavnou mexickou spisovatelkou Julietou Campos, aby vytvořila vlastní program pedagogické pomoci pro děti z indiánského kmene Czontoli. Tyto děti byly ubytovány v internátech, v nichž přebývaly pět dnů v týdnu, a pouze na víkend se vracely domů. Zde měla na starost sedm set dětí, kterým pomáhala s přípravou do školy. Především je učila pochopit pojmy, jež jim byly v rámci výuky prezentovány ve škole a jimž děti nerozuměly, neboť často neznaly význam těchto pojmů. 

Svou metodu poprvé použila, když pomáhala dívce jménem Simona s domácí přípravou do školy. Dívka, která byla ve druhé třídě základní školy, vůbec nedokázala číst, přestože znala písmena abecedy. Majchrzaková přemýšlela, jak by jí pomohla. Domnívala se, že pokud dívka zná všechna písmena abecedy, tak by přece měla umět číst, protože byla přesvědčena o tom, že nic jiného již ke čtení není potřeba. Ale pak si uvědomila, že dívka nevnímá, že napsaná písmena mají nějaký konkrétní význam, neuvědomuje si význam psané podoby slov, nechápe, že slovo napsané znamená to stejné co slovo vyslovené. 

Při výuce této dívky Majchrzaková poprvé spíše náhodou vyzkoušela tuto metodu. Aby upoutala pozornost dívky, napsala její jméno na list papíru a využila tento zápis k výuce čtení. A dívka, když uviděla slovo, které dobře znala, které pro ni mělo význam a pozitivní emoci, tak teprve pochopila smysl písmen. Pochopila, že slovo v psané podobě označuje to stejné co mluvené slovo. Na tuto chvíli Majchrzaková vzpomíná: „Toho dne mě poprosila Simona, abych jí pomohla vypracovat domácí úkoly, jejichž zadání bylo v čítance. Po chvíli mi bylo jasné, že děvče vůbec není schopno splnit svůj úkol. Ačkoliv znala všechna písmena abecedy, dovedla je od sebe rozpoznat a nazvat je, nebyla schopna z těchto písmen složit ani jediné slovo. V té chvíli jsem měla naprostý pocit bezradnosti. Simona již během práce ztratila zájem o učení a z tváře se jí vytratil úsměv. Protože jsem ji chtěla při učení ještě chvíli udržet, zeptala jsem se jí, zda ví, jak se píše její jméno. Zakroutila hlavou. Napsala jsem proto na list papíru SIMONA, a najednou jsem uviděla, jak se její tvář rozjasnila. Bylo jasné, že Simona poprvé uviděla psanou podobu slova, které mělo pro ni konkrétní význam. Za chvíli jsem na listy papíru napsala jednotlivá písmena z jejího jména, každé písmeno na samostatný list papíru. Simonu jsem poprosila, aby kartičky poskládala a vytvořila tak své jméno. Udělala to několikrát za sebou, vždy s výrazem fascinace ve tváři. Později jsme začaly skládat z písmen obsažených v jejím jménu další slova. Poté jsem napsala své jméno IRENA. Zeptala jsem se Simony, co mají naše jména společného, a Simona rychle postřehla, že naše jména mají stejnou koncovku.“