Rovné zoubky a ostrý zrak

V minulosti se dětem nebylo co divit. Posuďte sami: tehdy byly sice brýle zadarmo, protože na pojišťovnu, ale jen dva typy – unisex dvou velikostí, žádná paráda. A pokud jste měli tu smůlu jako já, že jste potřebovali skla sférická (na korekci dioptrií na blízko nebo na dálku) a zároveň cylindrická (na korekci nepravidelného zakřivení rohovky čili astigmatismu), měli jste na očích něco jako skleněné popelníky – a vypadali jste zkrátka příšerně. 

Tenčená skla? Plastová skla? Elegantní obroučky? Zapomeňte. Za socialismu nebýt Nadi Urbánkové nenosily bychom my holky brýle venku asi ani jedna. A ještě něco: okluzor! To byla taky paráda. Šedivá plastová záklopka na oko s dírkou uprostřed – tato pomůcka se užívala tam, kde bylo třeba vyřadit lepší oko, aby se trénovalo to tupozraké. 

Kolem osmdesátek však začala skoro revoluce. V Brně jste si mohli objednat a krvavě zaplatit skleněné kontaktní čočky! Sice byly do oka kapku tuhé, museli jste se učit je nasazovat, vyndávat a sterilizovat, ale už to šlo i bez brýlí. Byla to taková nevídaná zvláštnost, že jsem jednou vzbudila poprask v knihovně, kde jsem hledala na podlaze vypadlou čočku a paní knihovnice si myslela, že si z ní dělám legraci. „Tady nejste v zelinářství, slečno, a žádnou vysypanou čočku tu nevidím!“ řekla mi paní knihovnice rozzlobeně a mému vysvětlení, že hledám optickou pomůcku, odmítla věřit.

Další hrůzou byla za socialismu rovnátka. Nasazovací, na míru odlitá příšernost sytě růžové barvy dásně s dráty, které se nasazovaly na zuby a měly je teoreticky rovnat. Chtěli-li jste se najíst, musela rovnátka z pusy ven, pak omýt, propláchnout a zpátky do pusy, no, zkrátka děs! 

Rovnátka od Hnátka

Čas oponou trhnul. Již na sklonku let devadesátých se situace nejen slabozrakých a křivozubých dospělých, ale i dětí, které chtěly vidět lépe a mít rovný skus, výrazně zlepšila. Pravda, optické i ortodontické pomůcky pořádně podražily, ale výsledek stál zato. Brýle se staly módním doplňkem, střídaly se a měnily s oblečením, skla byla plastová, tónovaná, tenčená i samozabarvovací. 

V rodině jsme měli brýle všichni – manžel, syn i já. A tak moje maličká čtyřletá dcera, jediná zatím bez brýlí, byla nešťastná. Půjčovala si tedy brýle moje, aby si zkazila oči a mohla brýle nosit jako my. Přiznala se mi k tomu až po dvacátém roce věku. Tehdy už se projevila její vrozená krátkozrakost a brýle musí aspoň do auta nosit i ona. 

A rovnátka? Ve stejné době, kdy dcera toužila po brýlích, zjistil jí dětský zubař zmenšení horní čelisti. Dostala převratnou novinku – přístrojek na úpravu růstu čelisti. Na poslední stoličky měla napevno nasazené objímky a na patře do kříže konstrukci, v jejímž středu musela každý večer o čtvrt otáčky pootočit šroubkem, která ortézu rozevírala a upravovala jí tak velikost patra a čelisti. Dnes má krásně rostlou horní čelist, dokonalý skus a rovné zoubky. I díky tomu, že během celé doby růstu její dětské lebky měla napevno nasazená rovnátka se zámečky na zubech, k nimž jí pravidelně u zubaře měnili barevné gumičky k zámečkům. Paráda! 

V té době také zpíval Zdeněk Svěrák Uhlířovu píseň o rovnátkách s refrénem: „Já mám rovnátka, rovnátka od Hnátka, jsou to rovnátka vyndavací, co se v nich krása vrací.“ Děti si tuhle písničku pobrukovaly a rovnátka pilně nosily. Ostatně v písničce byl i lehce nevhodný verš: „Kdo se mi směje, je kretén a bude šeredně spleten…“ Tehdy se tedy mé dceři ani ostatním nikdo nesmál. Ačkoli drátěná rovnátka napevno byla zdálky viditelná.