Přijít o část své identity

Říká se, že sluchové postižení je z hlediska dopadu na společenský život člověka nejtěžší. Je tomu tak? 

Je to pravda. Na druhou stranu si myslím, že tato doba je vůči neslyšícím a sluchově nedoslýchavým lidem mnohem vstřícnější než dříve. Máme velké možnosti, třeba psát si zprávy nebo se dozvídat informace na internetu. Když někdo neslyší, neznamená to, že nemůže přijímat a poskytovat informace v jiné formě.  

Přečtěte si také: Když to prostě chcete dělat - pomáhat handicapovaným na trhu práce

Kdo jsou vaši klienti? Dospělí i děti?  

Je velmi málo psychologů, kteří by uměli znakový jazyk. Takže ať se na mě obrátí kdokoli, třeba neslyšící rodič s dítětem nebo rodič, kterého zajímá něco, co se týká znakového jazyka, tak se v rámci svých možností snažím pomoct. 

Kontaktují vás tedy lidé neslyšící i slyšící? 

Mohou přijít klienti, kteří mají problém se sluchem – jsou neslyšící, nedoslýchaví, mohou mít kochleární implantát. Také ale může přijít slyšící člověk, který má někoho neslyšícího ve svém blízkém okolí a chce se v problematice lépe zorientovat, lépe ji pochopit.  

Máte přehled o tom, kolik u nás existuje psychoterapeutů, kteří by uměli používat český znakový jazyk? 

Já bych řekla tak tři. Možná čtyři… 

Tak málo? Já myslela, že ten počet bude třeba v desítkách… 

Platforma Tiché spojení umožňuje buď automatický přepis hovoru nebo online spojení s tlumočníkem do znakové řeči. Jediné, co k tomu potřebujete je tablet nebo chytrý telefon.

Ne, v Praze a v jejím okolí jsou to myslím opravdu tři, čtyři. Potom samozřejmě existují psychologové, kteří pracují na školách pro sluchově postižené. Ale o jejich kompetenci ve znakovém jazyce většinově nemám informace. 

Chodí to tedy v praxi tak, že si neslyšící člověk s sebou na setkání s psychologem přivede tlumočníka? 

I když já sama s tím zkušenost nemám, tato možnost existuje. V rámci jiných zařízení však záleží na konkrétním psychologovi. Někomu to nemusí být příjemné, někomu to naopak nevadí a je schopen pracovat i s tlumočníkem. To je jedna strana věci. Je zde však i druhá stránka. Asi si umíte představit, že někdy může být těžké říct o svých problémech jednomu člověku, natož když jsou v té místnosti lidé dva. I tlumočníků je však poměrně málo, zvláště těch špičkových. 

V Čechách ale například nevím o psychiatrovi, který by ovládal znakový jazyk. A bylo by to potřeba. Neslyšící klient nemá jinou možnost než jít s tlumočníkem. Bohužel někteří psychiatři nejsou ochotní tímto způsobem pracovat. Setkala jsem se třeba i s tím, že psychiatr diagnostikoval klienta po textových zprávách… 

Mohlo by vás také zajímat: „Setká se neslyšící se zrakově postiženou a vozíčkářkou…“ 

To zní až neproveditelně… 

Na jednu stranu jsem tenkrát byla ráda, že byl ochotný s tím člověkem vůbec komunikovat. Jiní psychiatři jej odmítli rovnou. 

Z odborné literatury: Dítě se sluchovým postižením v MŠ a ZŠ

Zdá se mi, že kvalita pomoci, které se může dostat slyšícímu a neslyšícímu člověku, je ve velkém nepoměru… 

Nedostatek psychiatrů je opravdu velmi problematický. Chybí mi tu člověk, kterému bych mohla předávat klienty, u nichž to vypadá na něco závažnějšího. A především aby to byl člověk, který by mohl neslyšící klienty zhodnotit v jejich přirozeném projevu, což s tlumočníkem není úplně proveditelné. 

V tomto případě asi neexistuje možnost akutní hospitalizace, kdyby ji někdo potřeboval? 

Myslím si, že obzvlášť v koronavirové situaci, kdy jsou zakázané návštěvy – tedy i tlumočníků –, by to bylo v řadě případů snad i kontraproduktivní. Ale i mimo tuto situaci je to opravdu komplikovaná problematika. 

Vraťme se ještě k českému znakovému jazyku. Zajímalo by mě, zda se jím dá vyjádřit všechno, např. co do pocitů, pokud to srovnáte s českým jazykem. 

Skupina Traband natočila CD Neslýchané, které je doplněné o DVD s názvem Neslyšené! se 14 skladbami tlumočenými do českého znakového jazyka pro neslyšící. Více se dozvíte v článku Hudba pro neslyšící.

Rozhodně! Znakový jazyk je velmi, velmi bohatý. Jde spíš o to, že forma vyjádření je trochu jiná. To, co čeština může vyjádřit různými slovy, je ve znakovém jazyku tak, že jeden znak má různé formy, anebo může řečník pozměnit důraz či kontext. Takže já myslím, že ano. Lze vyjádřit vše.  

V tomto ohledu je také důležité, jak je znakový jazyk dotyčného rozvinutý. Dnes jsou již možnosti jiné, ale existuje určité procento neslyšících lidí, kterým je dnes třeba kolem čtyřiceti, padesáti let, kteří v dětství a mládí neměli plnohodnotný přístup ke znakovému jazyku, anebo třeba neměli přístup k žádnému jazyku. Začali komunikovat až později – takže celý jejich jazykový vývoj byl opožděn.  

Existují nějaké společné problémy nebo témata, se kterými neslyšící přicházejí?  

To je těžká otázka. Je to hodně různé. U neslyšících, kteří znají hodně dobře znakový jazyk, a tedy jsou třeba neslyšící od narození, nevnímám, že by měli jeden dominantní problém nebo něco, co se opakuje.  

Zvláště dnes, kdy čelíme koronaviru, to ale může být třeba téma omezeného přístupu – pro neslyšící a nedoslýchavé ve slyšícím prostředí může být komplikovanější se účastnit nějakých pracovních online konverzací. Tématem je také nutnost nosit roušky a jiné ochranné pomůcky – to může totiž velmi ztěžovat komunikaci. To všechno jsou ale spíš takové sekundární dopady daného hendikepu. 

Potom ale existuje skupina lidí, kteří byli v dospělosti slyšící a následně ohluchli nebo přišli nějakým způsobem o část sluchu. Tam pak vnímám poměrně společný průběh procesu vyrovnávání se s tím, že najednou neslyší a mají zhoršenou možnost komunikace. 

Mgr. Marie Bendová vystudovala psychologii na FF UK, studium zakončila rigorózní zkouškou z klinické psychologie tamtéž. V současné době pokračuje ve studiu na 3. LF UK (obor Neurovědy), dokončuje výcvik v kognitivně behaviorální terapii u prof. Jána Praška. Pracovala ve Speciálně pedagogickém centru při Jedličkově ústavu a škole jako psycholožka. Aktuálně pracuje pod vedením dr. Yuliye Zaytsevy v Národním ústavu duševního zdraví jako výzkumná asistentka, poskytuje krátkodobé psychoterapeutické poradenství při Centru Carolina na Univerzitě Karlově, a kromě vlastní praxe zaměřené na psychoterapeutické poradenství vede i Speciální psychologickou poradnu pro osoby se sluchovým postižením při Centru pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Je zcela neslyšící, většinu svého života se ale pohybovala v integraci a mezi slyšícími osobami. Její rodný jazyk je český jazyk, českému znakovému jazyku se věnuje přibližně 10 let. 

Vyrábí se už nějaké speciální roušky, které by měly odhalený ústní otvor, aby byla možnost odezírat? 

Občas se někde taková rouška objeví. Ale když odezíráte, hraje v tom roli celý obličej, není to jen o té puse. Význam vytváříte třeba i výrazem obličeje. Nějaká část informace se tedy v každém případě ztrácí. V současné situaci pracuji s většinou klientů online nebo máme rozestupy, nesaháme na sebe. Ale je to náročnější (rozhovor se uskutečnil ještě před opětovným vyhlášením nouzového stavu – pozn. red.).  

Když k vám například přijde klient, který se dozvěděl, že během několika měsíců ztratí sluch, a vlastně nebyl od narození neslyšící, jak s ním celý ten proces prožíváte? To musí být velmi náročné… 

Abych mohla klientovi porozumět a pomoct mu, musím se do něj vcítit. Ale profesionál si musí zároveň držet odstup. Protože když s někým spadnete na dno, tak mu nemůžete pomoci vytáhnout ho zase nahoru. Myslím, že je důležité se klienta snažit nějakým způsobem podpořit tak, aby on sám zvládl jít dál. Speciálně téma ztráty sluchu je velmi obtížné, protože to znamená velkou změnu životního stylu. Je důležité, aby terapeut citlivě provedl svého klienta celým procesem.  

Řada lidí, kteří přišli o sluch, to popisuje tak, že přišli o část své identity. Byli zvyklí, že se domluví, že běžně fungují, že nemají s ničím větší problém. Ale najednou jsou v úplně nové situaci. Musejí si najít úplně nové způsoby zvládání, také to poznamená či změní jejich vztahy. Už jen třeba taková běžná věc, že pokud před ztrátou sluchu byli sami doma a potřebovali probrat něco, co je trápí, mohli vzít do ruky telefon a tři hodiny si o tom s někým povídat.  

Co by mohl udělat každý člověk pro to, aby se lidé s nějakým sluchovým deficitem cítili ve společnosti příjemněji? Co myslíte, že je důležité?  

Já si myslím, že je důležité především to, aby se spolu lidé snažili komunikovat, je vlastně jedno jak. I přes to, že to samozřejmě někdy může pro obě strany znamenat opuštění komfortní zóny. Nebát se pátrat po informacích a používat kritické myšlení. A zároveň akceptovat to, jak neslyšící nebo nedoslýchavý člověk přistupuje sám k sobě, jakou komunikaci preferuje, jaká témata jsou pro něj v pořádku a která už třeba ne. Vzájemný respekt mi přijde zvláště důležitý. 

To je asi všeobecně platný postřeh… 

Ano, určitě to není izolovaný problém. Nicméně vnímám velký pozitivní posun a jsem ráda za to, že je to alespoň tak.