Domácí násilí je absurdní

Proč jste se rozhodla tématem domácího násilí zabývat? 

Vždy se zabývám tématy, která chci pochopit. Už dávno před natáčením jsem kolem sebe měla několik kamarádek, které si ve svých vztazích neuměly nastavit hranice. Upřímně, šokovalo mě to, protože sama jsem člověk, který to běžně dělá, a nerozuměla jsem tomu, že si někdo vymezit hranice neumí. 

Ve filmu je ale hlavní postavou muž, ne žena. Jak jste se dostala od zkoumání obětí k agresorovi? 

Když jsem zkoumala ženy, velmi mě to zraňovalo za ně a otevíralo to ve mně spoustu věcí, až jsem je začala hodnotit. A to bylo špatně. Proto jsem se rozhodla jít na toto téma přes muže, protože s nimi se nedokážu tolik ztotožnit. V tu chvíli se mi ulevilo, zbavila jsem se zrcadla, které mě rozčilovalo. A najednou jsem dokázala pochopit i ty ženy.  

Během vývoje filmu jste podnikla opravdu poctivou přípravu… 

Tři roky jsem každý čtvrtek trávila tři hodiny v terapeutické skupině agresorů, většinou mužů. Pak jsem také několik měsíců chodila navštěvovat prvovrahy. A co jsem zjistila? Že za domácím násilím je strach. Strach z toho, že mě partner nebo partnerka opustí. Během příprav jsem vyslechla spoustu absurdních příběhů, které jsem do filmu promítla. Třeba jsem potkala muže, který říkal, že jeho žena jeho násilí schvaluje, že si myslí, že je to normální. S takovými absurdnostmi jsem se střetávala neustále. 

Když zmiňujete termín „absurdní“, napadá mě, že i váš film je často popisován jako absurdní. 

Nejsem expert, jsem filmařka, která něco tři roky pozorovala. Po čase, který jsem tím strávila, můžu říct, že domácí násilí pro mě není pochopitelné. Nemůžete čekat, že s někým budete mít lepší vztah, když ho zmlátíte. To je přece absurdní. Proto jsem se rozhodla, že ten film podám jako absurdní, abych tu absurditu ještě zdůraznila. Spousta filmů o domácím násilí jde po psychologii postav, aby ji vysvětlily. V takovém přístupu ale cítím nebezpečí, že když násilí vysvětlíme takto, legitimizujeme ho. Když si všechno odůvodníme, spokojíme se s tím porozuměním. Ale já domácí násilí nechápu. Dá se pochopit jedině tak, že je nepochopitelné, a tím vlastně říkám, že je špatné. 

Ve vašem filmu vlastně neexistuje jediný zdravý vztah. 

Není tam zdravý vztah. Není. Ale představte si, že vám ochrne levá ruka. To přece změní systém celého těla. Stejně jako v rodině. Když v ní máte jednoho nemocného člena a rodina s tím nic nedělá, dotyčný se neléčí, postupně začne onemocní celá rodina. Samozřejmě chápu, že někdo může mít víc důvodů k tomu být agresivní než jiní, každý si ze svého dětství neseme nějaké křivdy, které se můžou v dospělosti projevit nějak nezdravě. Ale když jsme dospělí, jsme za to zodpovědní, měli bychom s tím něco udělat. V rodině s domácím násilím není jen jeden člověk, který na sobě musí pracovat. Když má žena velmi agresivního partnera, musí se léčit i ona.  Ve skupině, kam jsem docházela, byl muž, který na sobě zamakal, pak ho ale jeho žena opustila. Byla zvyklá na bití a nemohla si zvyknout na to, že už bita není. Žena dalšího muže chodila na terapii spolu s ním a dnes jsou spolu a klape jim to. 

Váš film nakonec načrtává jistou naději. Ta nicméně nespočívá v terapii, ale v radikální proměně hlavní postavy v někoho emotivnějšího. 

Domácí agresoři se podle mě velmi kontrolují, svoje problémy řeší hlavou. Pak ale vybuchnou, stanou se z nich většinou jejich matky, následně se své citové reakce leknou a opět svoje emoce skryjí. Takhle se opakovaně dostávají do stejných situací, na stejné místo. Ostatně proto svůj film vyprávím jako počítačovou hru, Jari, hlavní postava, se stále vrací do stejných situací. Já ale vidím naději ve vnímání vlastních emocí a smíření se s možností, že racionální kontrolu lze ztratit. Nejdřív to bolí, ale pak to pomůže vyřešit nezdravou situaci. Vztahy jsou přece o emocích, nejsou byznysem ve smyslu „já uvařím a ty za to uklidíš“. 

Zdá se mi, že díky rokům, které jste se svým filmem strávila, byste se mohla začít věnovat i terapii... 

To určitě ne. Ale je pravda, že mám mediátorskou povahu. Jsme hodně impulzivní rodina a já mám funkci mediátora. Nehodnotím lidi a možná je nehodnotí ani terapeuti, nevím. Jako režisérka nemůžu mít hodnotící postoj ani na začátku, ani v průběhu práce, možná se může dostavit až na jejím konci. Kdybych si na začátku řekla, že muži jsou zlí a ženy hodné, jaký film bych natočila?