Moře času

Je to dnes zvláštní doba. Když jsem byl malý, v časopise ABC psali, že v 21. století budeme létat na dovolenou na Měsíc, ne-li přímo na Mars. A hle, nejenže nelétáme na jiné planety – člověk dneska nemůže jít ani do hospody nebo k holiči. Anebo do školy.

A co víc, tuhle mě na ulici peskovala policejní hlídka, že mi z roušky čouhá nos. Netušil jsem, že mi někdo v 21. století bude zakazovat dýchat! A že se mi týden co týden budou šťourat v nozdrách, abych dostal potvrzení, že můžu jít do práce. Inu, ani v Ábíčku nevěděli tenkrát všechno. 

Nevěděli, že děti budou mít jednou po krk volna a budou toužit po školeA že nějaký mrňavý virus jim sebere i všechny kroužky, skauty, sporty, kytary, keramiky, tanečky, doučka. A že je v 21. století zaleje moře, moře volného času. Co s ním? Potkávám ve svém okolí party teenagerůkteré míří do lesa s bundami vyboulenými od flašek a cigár. Vídám děti od sousedů svítit ještě ve dvě v noci, přičemž jejich pokojíčky prošlehává blikavá zář virtuálních výstřelů. A taky slýchám svého syna, čerstvého středoškoláka, jak v pauzách mezi on-line hodinami válí What A Wonderful World, The EntertainerBallade pour Adeline, Für Elise a další pecky  

Je to neuvěřitelné a nemám na tom nižádnou zásluhu, ale můj syn se během covidové odstávky světa naučil hrát na klavírSám, bez učitele, jen podle mobilu. A k tomu ještě začal výborně vařit – oqurrita přes lasagne až po brynzové halušky. A na internetu si objednal umělohmotnou káď na víno o objemu pěti set litrů. To tedy nezní příliš chvályhodně, ale on se v ní venku otužuje. Každý večer odhrne z hladiny kusy ledu a setrvá v té mrazírně vždy o několik vteřin déle než předchozí den. 

Mám z něj nelíčenou radost. Tedy ne že by byl zcela dokonalý. Mohl by se třeba víc učit, nevypínat spolužákům mikrofon při on-line zkoušení a nehonit po bytě jezevčíka s plácačkou na mouchy. Rozhodně mu dám přečíst příběh dívky z dětského domova, o níž píšeme v přítomném čísle Rodiny a školy. Setkal jsem se s tou neobyčejnou slečnou v rámci rozhovorů o dětech bez domova. Je to syrové povídání o dospívání a zrání dítěte, o moci a bezmoci, o motivaci a vůli kučení, o úspěchu a jeho ceně i o vině a odpuštění. A taky samozřejmě o rodině. Zatímco já jsem po skončení našeho interview šel domů, dívka se vrátila do svého pokojíku v dětském domově. Oba jsme měli o čem přemýšlet. Je jen na nás, čím to moře času v životě vyplníme. 

Jan Nejedlý