Stáňa

Stáňa se narodila v Praze. Jak přibývali další sourozenci, začali s maminkou různě putovat po Čechách. Stáňa má čtyři mladší bratry. Každé z dětí má jiného otce. I když maminka byla na děti sama, měla Stáňa až do svých čtrnácti let docela normální dětství. Pak však přišly finanční problémy, nesnáze s bydlením, s hledáním práce. Rodina se dostala do hledáčku sociálky, která nakonec rozhodla o umístění dětí do Klokánku.   

Z bláta do louže 

Vize byla taková, že až se matka postaví ekonomicky na nohy, vezme si své potomky – tehdy byli tři – zpátky domů. Nikdy k tomu nedošlo.  

V Klokánku, který spravuje Fond ohrožených dětí, se sourozencům nelíbilo. Nemohli se mezi sebou stýkat a nemohli se setkávat ani s maminkou, která se přes všechny potíže o své děti zajímala. A tak se s ní vídali potajmu, třeba cestou do školy. Stáňa tehdy začala studovat střední školu zaměřenou na provoz diplomatických služeb.   

Po roce v Klokánku vedení nelogicky usoudilo, že sourozenci jsou nezvladatelní, protože se stýkají s matkou. Nejmladší chlapec se dostal do pěstounské péče. Stáňa a starší bratr byli odesláni do diagnostického ústavu. Tam se umisťují děti, které mají výchovné potíže, případně se dopustily protiprávní činnosti. Pobyt v diagnosťáku označuje Stáňa jedním slovem – peklo. 

Osazenstvo ústavu tvořily prostitutky, feťačky, zlodějky. Dívky se vzájemně šikanovaly, mlátily, okrádaly. „Přežila jsem díky tomu, že jsem se tam líbila jedné holce, která byla kápo a měla všechno pod palcem. Ochraňovala mě. Já nevěděla, jak se bránit,“ říká Stáňa a dodává: „Byla jsem naivní vyjukané patnáctileté dítě. Byl to pro mě tvrdý náraz reality, co všechno se může v životě stát.“ 

Nejhorší pro Stáňu bylo, že nechápala, co v diagnostickém ústavu dělá. „Tam se dávají děti za trest, ale já jsem nic neudělala,“ říká. I po letech má v očích slzy, když na to vzpomíná: „Člověk tam nikdy nebyl sám, ale vlastně byl úplně sám.“