R. U. R. po sto letech

O Karlu Čapkovi (1890–1938) se letos i loni mluvilo hodně. A možná se ještě nějaký ten pátek mluvit bude. Loni na podzim to bylo totiž právě sto let, co vydal knižně u Štorcha-Mariena svou zřejmě nejslavnější divadelní hru R. U. R.

V této hře uvedl Čapek do globálního oběhu dodnes hojně frekventované slovo „robot“, i když ten výraz není jeho – poradil mu ho bratr, avantgardista Josef. Letos v lednu pak uteklo století od chvíle, co šla hra prvně na divadelní prkna. Nejdřív u královéhradeckých ochotníků (druhého ledna), o tři týdny později pak v Praze v Národním (pětadvacátého). 

 

Univerzální fantastika 

R. U. R. patří – vedle románů KrakatitTovárna na absolutnoVálka s mloky a možná ještě dalšího známého divadelního kusu, Bílé nemoci – v Čapkově různorodé bibliografii mezi takzvanou vědeckou fantastiku. Poučenou zřejmě hlavně na H. G. Wellsovi. Tedy k těm položkám, které ve své době mířily k zítřkům, a svou obecností, pokud jde o čas a prostor, v němž jsou usazeny, stejně jako jasně formulovaným nadosobním problémem (člověk a technika, člověk a moc, člověk a bůh) si zajistily poměrně delší životnost a širší platnost než třeba Čapkovy cestopisné práce, jeho hovory s Masarykem nebo noetická trilogie HordubalPovětroňObyčejný život. K popularitě kusu pak jistě přispěla i dramatická dobová atmosféra, která je tu dneska málem jako přes kopírák: tehdy španělská chřipka, dneska koronavirus. 

Že je Karel Čapek pořád in, dokazuje mimo jiné aktuální komiksová adaptace R. U. R., kterou pořídila Kateřina Čupová. Mimo jiné proto, že loni vyšly ještě dvě antologie na „robotický“ motiv plus Putnova knížka komentovaných výpisků z Čapka-člověka víry a modlitby. Čupové bylo v roce, kdy spisovatel umřel, minus čtyřiapadesát. Kniha, vydaná pražským Argem, je její autorská prvotina. A je jí pořádný kus, té prvotiny: víc než dvě stě padesát stránek formátu větší á čtyřky. Na každé stránce pak průměrně pět kolorovaných kreseb. Dohromady tedy hodně přes tisíc obrázků. A to se ještě nevešlo z původního textu všechno, některé motivy šly stranou. 

 

Přiznaná nejistota 

Autorčin výtvarný rukopis je sympaticky zvláštní, jiný. Žádná řemeslná suverenita, jakou předvádějí například Lela Geislerová, Ktaiwanita, Štěpánka Jislová nebo Lucie Lomová – naopak: přiznaná nejistota, nervozita, roztěkanost. Už jen ta obálka by zvládla potenciálního konzumenta spolehlivě odradit: je na ní srdce napůl lidské, napůl strojové, barvy růžovo-červená, modrá plus oranžová. Prostě na první pohled vizuální fráze, klišé, melodrama. Tuctová symbolika v nepříjemných, afektovaných tónech. Jenže jakmile čtenář album otevře a zadívá se, je jasné, že autorčina naivistická stylizace funguje. Čím dál tím líp. Jistě i proto, že Čupová zvládla dobře adaptaci výchozího textu. S Čapkem si porozuměla jak obecně v rovině tematické, tak konkrétně v lehce nuancovaném humoru plus jazykové hře.

Placená zóna