Strach je přítel vítězů, jen si ho musíme vychovat

Jsou podle vás fyzická a psychická odolnost dvě spojené nádoby? Dá se posilováním těla posílit i duše, a naopak? 

Propojení fyzična s mentálním výstupem je nepochybné. Já je můžu demonstrovat na sportu, tam je to velmi přenositelné. Když vám hráč hokeje zesílí v posilovně, tak mu naroste sebevědomí v osobních soubojích na ledě. Což je logické. Ale jestli se vám zvyšuje psychická odolnost třeba tím, že posilujete, tím už si nejsem tak jistý. Znám kluky, kteří jsou fyzicky velmi zdatní, krásní, svalnatí, jakoby vytesaní, ale bohužel jsou na antidepresivech. Protože smysl jejich práce bývá často narcistický.

Takže je nejdůležitější, s jakým cílem své zdraví utužujeme? 

Vezměte si třeba takové otužování. Pokud to dělám proto, abych se mohl vyfotit na Instagram, tak si myslím, že procento své fyzické a psychické odolnosti moc nenavýším. Opravdu nejvíce záleží na důvodu, proč vystupuju ze své komfortní zóny. Pokud to dělám
s vědomím toho, že chci překonat sám sebe, že chci nějakým způsobem na sobě pracovat, je to určitě lepší. Ale zaplaťpánbůh za to, že nějaké fyzické výzvy v dnešní covidové době jsou.

Odolnost je výsledkem překonání krize. Někdo se z těžké situace oklepe rychle, jinému to trvá léta. Na čem to záleží? Na genetické výbavě? 

Myslím si, že je to podmínkami, ve kterých jsme jako děti vyrostli. Když rodiče neochraňují děti před krizemi, ale společně s nimi jim čelí, udělají jim tu nejlepší službu. Když například dítě na procházce v lese dostane hlad a my s sebou nemáme jídlo, tak ho prostě nemáme. Najíme se až za tři hodiny, dítě to vydrží. Když kňourá, řekneme mu: „Pojď, já mám také hlad, pak se najíme.“ A když dítě kňourá i nadále, tak ať si kňourá. Ve výsledku ho tím posílíme.

Rozvoj psychické odolnosti tedy brzdí rodičovská angažovanost? 

Je to často nevědomé. Rodiče si neuvědomují, jak svému dítěti, které milují, strašně ubližují. Třeba mu málokdy umožní zažít neúspěch. Když dítě po tenise pláče, že prohrálo zápas, říkají mu: „Vždyť jsi hrál dobře!“ Ne, nehrál dobře, a proto prohrál. A matka toho kluka se mě ptá: „To mu mám nadávat?“ A já říkám: „Vůbec ne, ale nesmíte mu ani lhát.“

Přitom dospělí na sobě často sami pracují – je běžné radit se s psychologem nebo koučem, knihkupectví jsou plná psychologických a seberozvojových příruček. 

Psychická odolnost, jak ji vídám ve své praxi, je budovaná spíš léky než nějakou soustavnou prací na sobě. A výsledek pak v žádném případě není stejně kvalitní. Ale jsou samozřejmě situace, kdy je lék na přechodnou dobu dokonce i nutností – třeba v případě tragédie v bezprostředním okolí. Jsem přesvědčený, že mnoho lidí, co ke mně chodí, však prožívá stres, který není objektivně vážný. Ale jejich subjektivní svět to vnímá dramaticky, protože není odolný.

Je současný stres lidí trochu jiné kvality než v minulosti?

 Jsou dva základní spouštěče stresu. Jeden je, když nám jde o život. A na takový útok jsme podle mě evolučně docela připravení. Tamhle na nás vyskočil tygr, jinde nějaký cizí kmen. Umíraly ženy u porodu, umíralo každé třetí dítě na nemoci. Vlastně jsme byli pořád atakovaní. Pak – po světových válkách ve 20. století – přišlo období relativního bezpečí, kdy byl bezprostřední strach o život vystřídán jiným fenoménem – strachem o ego. A ten vytváří jiný stresový faktor, na který paradoxně nejsme zvyklí.

Čím se odlišuje strach o život od strachu o ego? 

Strach o ego je plodem naší racionality. Intuitivní strach v sobě máme zakódovaný a chrání nás. Když dítě vyleze na strom a pak se ve výšce sedmi metrů podívá dolů a rozpláče se strachy, je to úplně v pořádku. Ale jestliže se v noci počurá strachy, protože má psát druhý den diktát, tak už to v pořádku není. Jestliže se táta od rodiny zhroutí, protože ho šéf přeřadil na nižší pozici, tak je to něco mnohem zhoubnějšího.

Ale pořád je to jeden strach, i když v různých podobách. 

Právě že nikoli. Racionální strach vzniká v neokortexu, což je nejmladší část našeho mozku. Pak máme nejstarší část mozku – amygdalu –, kde vzniká instinktivní strach o život. Když na nás někdo vybafne dřív, než si cokoli stačíme uvědomit, lekneme se. Instinktivní strach zafunguje. Pak teprve nastoupí racionální složka, která si vše uvědomí a řekne: „Tys mi dal!“ Strach o ego přichází úplně opačně – prostřednictvím rozumu. Nejdřív je myšlenka – „Jejda, přichází šéf, já nejsem připravenej, on mě seřve!“ a pak začíná stres. Strach vyvolaný naším egem vytváří soustavný stres a zkracuje nám život.

Dá se se strachem efektivně pracovat? 

Dá, a velmi. Když za mnou přijde skokan na lyžích, tak se u něho snoubí strach intuitivní, protože v jeho případě jde opravdu o život a o destrukci těla, ale zároveň se bojí o výsledek. A já jinak pracuji s intuitivním strachem a jinak s racionálním strachem. S intuitivním strachem je moje zkušenost taková, že se moc procentuálně nezmění. S rezistencí se dá hýbat maximálně kolem 20 %, je třeba využít například KBT terapii. V případě racionálního strachu se dá odolnost zvýšit zásadně, třeba prací s myšlenkami.
Můžeme řídit, co si budeme myslet? Máme dva druhy myšlenek – ty, které nám prospívají, a myšlenky nechtěné až toxické. Sportovec usíná před olympijským závodem, jeho rozum ví, že by měl spát, že potřebuje sílu, jenže jemu hlavou krouží myšlenky typu: „Vystartuju pozdě z bloků, bude to moje poslední olympiáda, celý národ na mě bude koukat a já selžu, přijdu o sponzory…“ A já vedu s nechtěnými myšlenkami řízený dialog.

Jak takový dialog vypadá? 

Učím klienta oddělit své já od nechtěných myšlenek. Nositeli nechtěných myšlenek říkáme dvojče, a toto dvojče si musíme umět vychovat. Musíme ho transformovat, abychom se s ním skamarádili. Kniha, kterou jsem na toto téma napsal, Strach je přítel vítězů, vyšla již před 10 lety. Sportovce vedu k tomu, aby si své dvojče pojmenovali a komunikovali s ním. Musí mu racionálně vyvrátit jeho obavy. Včera mi třeba volala Kristýna Plíšková z Austrálie, že jí tam zase leze – ona má tzv. „K dvojku“.

Není to trochu schizofrenní představa?

Rozhodně ne, stále se pohybujeme na kontinuu rozum a emoce. V chování často převládnou emoce a jde o to, abychom si rozum uměli přitáhnout zase zpátky. K tomu nám slouží právě vnitřní dialog. Například sportovec hraje hokej, má zapojenou racionální složku vědomí, a najednou udělá chybu. Jeho vědomí se okamžitě posune k emoční složce já, k tomu „dvojčeti“, a on se rozklepe a hlavou mu začnou běhat myšlenky – teď jsi to podělal, určitě uděláš i další chybu. Úplně ho to rozloží. Jeho vědomí se vrátí k racionalitě až ve chvíli, kdy přijde něco pozitivního zvenčí – když se mu třeba něco extrémně podaří. Já ale sportovcům říkám – víš co, to je hrozná nesvoboda, protože ty čekáš na něco zvenčí. Co kdybys své vědomí k racionalitě přitáhl sám? A od toho je tu dialog s dvojčetem.

Takže komunikace s dvojčetem se týká i zvyšování odolnosti? 

Já jsem přesvědčený, že ti odolní zkrátka dokážou posunout vědomí zpátky od emocí k racionalitě. To je ta největší výhra a týká se nejen sportovců. Je to univerzální dovednost, která se hodí do života úplně všem.