Hluboká práce

Toužíme po dopaminové injekci „lajků“, „srdíček“ a komentářů stejně jako po ranním šálku kávy. Máme tak na dosah ruky krizi pozornosti, o kterou se neustále svádí boj. Mobilní telefony odemykáme přibližně osmdesátkrát denně a trávíme na nich necelých 5 hodin každý den. Žene nás iracionální FOMO (fear of missing out – strach, že nám něco unikne). Craving neboli bažení se dříve spojovalo výhradně s alkoholem a návykovými látkami. Nyní tento stav zažíváme při používání sociálních sítí.

Pozornost je zboží 

Není to úplně naše vina. Žijeme v „ekonomice rozptýlení“, kdy se naše pozornost stává zbožím. Na druhou stranu rostou tlaky na produktivitu, které jsou zároveň podtrhovány stresem, nepohodlím, obavami, netrpělivostí a úsilím o krátkodobé uspokojení oproti dlouhotrvající svobodě. Do tunelu svobody se však můžeme dostat záměrně a dobrovolně, když se ponoříme do hluboké práce. Hluboká práce je pracovní činnost provozovaná ve stavu nerušeného soustředění, která vás nutí využívat kognitivní potenciál na maximum. Taková činnost vytváří nové hodnoty, zlepšuje vaše schopnosti a je obtížně replikovatelná. Mnoho osobností, počínaje Carlem Gustavem Jungem a konče Billem Gatesem, poukazuje na důležitost ponoření se do tématu, do činnosti, do sebe, čímž se dostaneme ke kvalitním výsledkům, které přetrvají. Schopnost vykonávat hlubokou práci je stále vzácnější a současně stále cennější na pracovním trhu. Těm několika, kteří si tuto dovednost pěstují a poté z ní vytvoří jádro svého pracovního života, se to vyplatí. Hluboká práce nás vytrhává z roztěkanosti a usazuje do „tady a teď“, do soustavné činnosti, která nás ve srovnání s mělkou prací tolik neunavuje a činí nás spokojenými, jelikož se nám dostává kýžené odměny. Historicky byla hluboká práce označována psychology jako „flow“, což je koncept převzatý ze studií Mihálye Csíkszentmihályiho. Hluboká práce je tak v ostrém kontrastu s „povrchní či mělkou prací“, kterou Newport definuje jako „kognitivně náročné úkoly v logistickém stylu, často prováděné s rozptýleným úsilím, které nevytvářejí ve světě moc nové hodnoty a lze je snadno replikovat“.

V zahradě vnitřního míru Vnitřní mír je tajemná zahrada, ve které se daří tělesnému zdraví, dobrým nápadům a příjemným duševním stavům, jako je pohoda, veselost nebo spokojenost. Vnitřní mír
s hlubokou prací a soustředěností jednoznačně souvisí. O tom, kudy dveře do této zahrady otevřít, píše ve své knize Kudy do pohody Mudr. Karel Nešpor, CSc., oblíbený autor knih
o duševním zdraví a propagátor jógy smíchu.

Jak na to?

Hluboká práce začíná omezením svobody, abychom ji následně mohli prožít v její celistvosti – svobodu přemýšlení při hluboké práci. Nemůžeme se plně soustředit na jednu věc, pokud se na to nepřipravíme. Připravit je třeba mysl i prostředí. Pokud jsme bombardováni rozptýlením, kterému se snažíme odolat, tak se vyčerpáme ještě dřív, než začneme pracovat. Klíčem k rozvoji hlubokého pracovního návyku je překonat dobré úmysly, třeba být k dispozici, a přidat do svého pracovního života rutiny a rituály, jejichž cílem je minimalizovat množství omezené svobody potřebné k přechodu do stavu nepřerušeného soustředění a jeho udržení. Zkuste si osvojit tři body: nastolte rutinu hluboké práce, pracujte, na čem záleží, a přijměte lenošení. Existuje mnoho pracovních pozic, ve kterých je hluboká práce nepředstavitelná až nemožná. Na druhou stranu existuje řada profesí, kde to jinak než s hlubokou prací nejde – příkladem je třeba chirurgie, kdy operace trvají několik hodin a všichni zúčastnění se musí stoprocentně soustředit. 

Hluboká práce a psychologie 

Zároveň se hluboké práci nevyhneme v psychologii, kde nás často čekají osmihodinová diagnostická vyšetření, ale třeba i tříhodinové skupiny ve stacionářích a při hospitalizacích a několik klientů za den. Je možné, že se všem klientům nedostane stejně hluboké pozornosti, že psychologovi či terapeutovi občas ulétnou myšlenky, ale zároveň je to úplně jiná práce, než když jste připojeni na konferenčním hovoru s třiceti dalšími volajícími. Úcta a respekt ke klientům jsou tak vlastní nejen lékařům, kteří skládají Hippokratovu přísahu, ale i psychologům, kteří se řídí svým etickým kodexem. Individuální terapie probíhají běžně 50 minut, pokud se s klienty vídáme ob týden, mají sezení délku 90 minut, ale některé formáty jsou třeba i tříhodinové. U každé formy se dostáváme do hluboké práce, kdy svou pozornost plně věnujeme klientům. Mnohdy do hluboké práce vstupujeme ještě před sezením a v hluboké práci setrváváme také po jeho skončení, když si děláme zápisky a právě proběhlé sezení reflektujeme. Příkladem přípravy může být situace, kdy mi jedna kolegyně říkala, že si opakovala „mantru“: „Jsem dobrá, zvládnu to,“ před sezením s klientem, který přicházel s tématem pro ni náročným nebo který ji nějakým způsobem dráždil. Jak by vypadala taková „mělká práce“ v psychologii? Že by psycholog či psychoterapeut při vyšetření nebo terapii obědval? Nebo si během hodiny třikrát zatelefonoval? Jak by se asi klienti v takové „práci“ cítili? S velkou pravděpodobností by zažívali to, co zažívají i mimo terapii – nepřijetí, nepochopení, zaražení, samotu… Vztah by tak nemohl získat léčivý potenciál.

Zvládne to každý 

Hluboká práce nemusí mít nutně podobu čtyř hodin strávených čtením knih nebo psaním článku. Do hluboké práce se můžeme dostat každý den. Některá povolání mají k hluboké práci více nakročeno, což však neznamená, že si technologiemi svou hlubokou práci nemůžeme kazit. Proto je fajn se odpojit a ponořit se do práce, třeba i do hluboké práce na sobě.