UBRÁNÍME SE DEZINFORMACÍM?

Od počátků lidského rodu až do konce 20. století lidstvo potřebovalo zvídavost a aktivní vyhledávání nových podnětů a informací k přežití. Paleolitický lovec musel vyhledat skupinu mamutů a pak je díky znalosti území zahnat do bahna. San musel na Kalahari aktivně vyhledávat stopy po jakémkoliv zvířeti, které by mohl – když se jej podaří najít – sníst. A někdy trvalo celý den, než našel noru veverky kapské či želvu. Když jsem studoval na vysoké škole, psával jsem o „separáty“ – dnešní „pédéefka“ – autorům vědeckých článků, chodil do knihoven a sháněl si odbornou literaturu. Pořád v podstatě to samé jako Gravettienci. V dnešní době připomínají internet a sociální sítě nekonečné moře mamutů, veverek kapských i pédéefek, čehokoliv, co vás zajímá. Informace se valí a uživatel internetu si z nich vybírá. Z pozice subjektu, který díky nedostatku aktivně vyhledává, aby nakonec sehnal něco k jídlu či odborný článek, se stala pozice jiná. Dnešní člověk je návštěvníkem gigantické recepce a znuděně prochází s talířkem mezi stovkami stolů prohýbajících se pod horami vybraných lahůdek. A je to najednou naopak. Pro konkrétní stůl je vlastně čest, když si laskavý návštěvník recepce vezme chlebíček právě z něj!

To se mi líbí! 

„Když klikám na facebookové stránce na tlačítko To se mi líbí, tak to znamená buď, že se mi ta stránka líbí, nebo že se mi nelíbí,“ sdělila mi ve vší vážnosti dvacetiletá uživatelka internetu. Kliknutí na „To se mi líbí“ vnímají uživatelé jako výkřik: „Zaznamenal jsem!“ Vůbec jim nevadí, že u stránky, co se jim nelíbí, kliknou na „To se mi líbí“, a rozhodně to nechápou jako lež. Oni vlastně jen řekli „vidím“ a nad obsahem nepřemýšleli. Není proč něco analyzovat, vždyť všude okolo jsou jiné podněty! Z přívalu informací se dnes vyzobávají hrozinky, které momentálně zaujmou, a pak se nechají být a jde se pasivně pozorovat, co se děje na dalších a dalších stránkách, jaké nové podněty se objevují. Proud je tak silný, že potřeba podněty vyhledávat mizí. Vědomí už jen přeskakuje z jednoho podnětu na druhý, ale věnovat čas analýze a syntéze těchto informací je příliš pracné a zbytečné. Internetová generace je celá ve stavu připomínajícím pacienty s ADHD. Přeskakují z podnětu na podnět, neudrží pozornost, nezbývá čas na přemýšlení. Zásadní roli nehrají racionální procesy, ale mentální heuristiky, iracionální a chybová hodnocení „od oka“. Většinu informací dnešní mladý uživatel internetu (až osm hodin denně u monitoru nějakého  on-line zařízení, často vnímá dva kanály najednou) posuzuje a hodnotí podle toho, jak „vypadají“, jakou vzbudí první podvědomou reakci. Pro čtenost článku je nejdůležitější křiklavý titul, pro prodejnost polévky v prášku pestrá krabička. Že jsou v tom článku nesmysly a polévka je ze slámy, málokdo řeší. Jeden z nejznámějších hoaxů: Ze zdroje typu „soused švagra tchyně mého kamaráda“ vytryskne urgentní zpráva o tom, že holčička po úraze potřebuje jít v té a v té nemocnici na operaci, ale není krev. A že se mají dárci krve hlásit u pana primáře toho a toho. A telefonní číslo. Hoax jsem zachycoval, jak se internet vyvíjel, nejprve formou řetězových e-mailů, po příchodu Facebooku se s ním setkávám ob dva tři roky stále. S mnoha šiřiteli jsem zvědavě mluvil a zjistil, že když to pouštěli dál, vůbec je nenapadlo přemýšlet, jestli je informace pravdivá, natož na to číslo zavolat. Byli totiž natolik zaujati emočně nabitou představou dítěte umírajícího kvůli banálnímu nedostatku krve, že jejich jedinou potřebou bylo něco udělat, nějak pomoci. A tak nasdíleli hoax.

Základní atributy pravdy 

Pravda bývá nudná, nevzrušivá, banální a trapná. Seriózní studie o působení nového chemoterapeutického léku proti leukémii, například jen abstrakt článku pro (třeba) Nature, bude veřejnosti těžko srozumitelný.  A sama stať? Popis metod? Matematická analýza výsledků? A diskuse, kde dokonce autor sám připustí, že věc potřebuje další výzkum? Když to bude v plné verzi na Research Gate: Myslíte si, že to někdo kromě onkologů bude číst? Ne. Pan František Rámakrišna Příkluzský z Bobrdovic totiž vynalezl na tu samou nemoc podle starých indických ájurvédských letopisů mnohem lepší lék! Sušené zkvašené kedlubny za 390 Kč / 100 g! Fungují mnohem líp, na sto procent, protože to na tom internetu, jak to tam prodávají, psali ti indičtí doktoři. Tam, jak byly fotografie té smutné holčičky bez vlasů a bez medvídka před léčbou, a veselé holčičky s vlasy a medvídkem po léčbě kedlubnama! Dezinformace sice mnohdy vznikají účelově, minimálně ruská tajná služba se snaží. Ale jejich šíření zajišťují už sami běžní uživatelé na základě spouštěcích znaků, které taková dezinformace má. Základními spouštěcími znaky šíření jsou efekt, afekt, skandál, soucit, křivda, nespravedlnost a nabídka možnosti „něco s tím udělat“. Je-li taková dezinformace dobře udělaná, uživatele nesmí ani napadnout, že by nemusela být pravdivá. Metody vědeckého poznání mají meze, fantazie ne. Takže lež – díky své křiklavosti – musí zákonitě zaujmout rychleji než nudná a neromantická pravda.

Titulek červený, písmem tučným 

Dezinformace mají dnes otevřenou cestu.  Šarlatáni existovali vždy. Vždy však měli jakýs takýs limit, ověřitelnost v realitě. Takže alespoň někteří lidé  byli schopni o nějakém výroku či službě šarlatána přemýšlet a porovnat jej se svou zkušeností, se svým vzděláním, a i se zdravým rozumem. To se změnilo.  Dnes jde jen o upoutání pozornosti nějakým co nejkratším heslem, sděleným tak bizarně, aby si ho divák všiml a laskavě tomu titulku – ale ne víc než titulku – věnoval lajk. A šel zase dál. To samé platí o politice, medicíně či klimatologii. Takže (dez)informace s dobře vypracovaným titulkem, tištěným červeně a útočícím na nějaké skryté emoce diváka, dostatečně dryáčnická, skandální a jednoduchá, má výrazně menší pravděpodobnost, že bude kriticky zkoumána. Bylo to na Parlamentních listech velkým písmem, titulek byl pochopitelný, jednoduchý a skandální, tak je to pravda, a teď přepneme na Výměnu manželek, pak na porno, a pak na fotbal. A pokud na nás sedne pochybnost a bez dovednosti vyhodnotit důvěryhodnost zdroje použijeme Google? V takovém případě jsme konfrontováni i s teorií, že svět je řízen konspirací veverek. Nejde o mou fantazii, ten server – satirický – kdysi v pravěku internetu (v angličtině) existoval. Ale byl satirický jemně, takže už dnes, po pouhých patnácti dvaceti letech, by jej nejhloupější část veřejnosti vzala vážně. Obrovská informační entropie, neurčitost, je základním prvkem dnešního on-line světa. Tak se sebešílenější teorie stávají pravdou, protože měly červený titulek tučně, a vyhodnotit je či nad nimi přemýšlet nikdo nemá čas. Musí přepnout. Paradoxně tedy dostupnost informací z domova učinila z šíření dezinformací standard. Ony totiž informace člověku, který s nimi neumí zacházet, k ničemu nejsou, jen jej dezorientují. Nyní jich má tolik, že uvěří úplnému nesmyslu snadněji, než když bylo informací méně, slova a psaný text ještě měly váhu a zájemce je musel aktivně vyhledat. Když se proud informací na klienta valí, jemu stačí jen pasivně klikat na lajky. Čím je nějaká teorie hloupější, tím je zapamatovatelnější – takže v roli úspěšně se šířících dezinformací už vystupují tvrzení bizarní jak dadaistický text. V roce 2021 – stejně jako před stoletím – je zpochybňována účinnost očkování a kvanta spoluobčanů si myslí, že kondenzační pruhy (chemtrails) za dopravními letadly ve skutečnosti ukazují, že tajemný
kdosi z těch letadel práškuje lidstvo. Informační společnost téměř v úplnosti ztratila resilienci proti dezinformacím.  Po Trumpových slovech o dezinfekci proti covidu bylo ošetřeno asi sto lidí, protože vypili něco jako Savo.  A to nedává naší civilizaci dobré vyhlídky.