Možnost volby máme i v krizové situaci

Myslíte, že je vůbec možné být na takovou náročnou, dlouhotrvající situaci psychicky připraven? 

Myslím, že na takovouto situaci nebyl připraven nikdo z nás. Nemáme s tím žádnou zkušenost, nikdy jsme to nezažili, ve škole nás to nikdo neučil. Vzpomeňte si, jak jsme před více než rokem poprvé zaregistrovali existenci viru ve Wu-Chanu. Zdálo se nám to tak vzdálené, když jsme viděli záběry v televizi, mysleli jsme, že je nemožné, aby se něco takového stalo u nás. A stalo se. Prošli jsme si jarní vlnou. Ale přesto jsme si nechtěli připustit, že by nás něco takového vůbec potkalo na podzim, v zimě... na jaře...? Jak dlouho to může trvat? Nevíme. Právě nejistota, kdy a jak pandemie skončí a zda vůbec, je asi nejnáročnější. A kromě toho mám někdy pocit, že jsme nepoučitelní…

Pokud bychom se bavily o lidské odolnosti, resilienci... Jedná se o osobnostní rys, nebo se ji lze podle vás nějakým způsobem naučit?

Když se podíváte třeba na Wikipedii, nemusíte ani otevírat žádnou odbornou publikaci, dozvíte se, že resilience je psychická houževnatost, nezdolnost jedince, schopnost vyrovnat se s „ranami osudu“, dobře žít a jednat navzdory biologickým, psychologickým a psychosociálním vývojovým rizikům. Dočtete se zde, že každý jedinec má jinou míru resilience, tedy míru schopnosti řešit nepříznivé životní situace, i to, že v psychologii se resilience obvykle charakterizuje jako osobnostní rys, ale bývá považována i za proces. Resilience závisí také na vnějších okolnostech, fluktuuje a mění se. Nejde tedy jen o „vrozenou výbavu“.  Nebo jen o vnější vlivy. Není to buď – anebo. Roli hraje obojí – a ideálně v dobře nastavené kombinaci – rysu a procesu.

Jak funguje ten proces? Můžeme odolnost nějak vycvičit? 

Vycvičit – to zní divně, když mluvíme o lidech. Cvičíme psy, ne lidi. Miluji psy. Pečlivě jsem si třeba vybírala plemeno vhodné pro canisterapii, byl to landseer. Měla jsem dva psy této rasy. Aura canisterapii milovala, užívala si ji, těšila ji. Darty ne. Zvládnul ji, vydržel, ale nepřinášelo mu to potěšení. Stejná rasa, stejný výcvik, stejný věk, ale bylo to jiné. Bylo to tím, že Aura byla fena a Darty pes? Takže osobnost bezpochyby svoji roli hraje – u psů i u lidí. Další faktory mohou resilienci posilovat, ale i oslabovat.

Je tedy možné, aby se člověk stal vlivem nějaké traumatické události méně odolným?

Může se stát, že traumatická událost člověka zlomí. A někdy úplně... Zlomená hůl už nikdy nebude dostatečnou oporou při výstupu v nebezpečném terénu. Zlomená noha může při prudkém došlapu bolet a podklesnout. Zlomený šíp po výstřelu z luku nebude udržovat správný směr. Zlomený člověk už nemusí unést žádnou další zátěž...  Ale nezapomínejme, že v kontextu pozitivní psychologie hovoříme také o posttraumatickém růstu. „Co tě nezabije, to tě posílí“ – to je moje životní motto.

Pokud jde o posttraumatický růst, o kterém se v souvislosti s prožitky krize či traumatu mluví – jaký faktor je podle vás rozhodující pro to, zda náročná situace člověka oslabí, nebo posílí?

To je asi otázka na badatele v tomto tématu. Netroufám si říct, který faktor je rozhodující. Osobně si myslím, že to ani nelze tak jednoduše popsat. Každý člověk je jedinečný, originální, neopakovatelný – a pro každého může být v danou chvíli důležitější něco úplně jiného. Jistě, obecně to máme tak nějak podobné – milovat a být milován, někam patřit atd. Ale pro daného konkrétního člověka může být důležitá určitá konkrétní věc. Netroufám si to zobecňovat. Možná bych přece jen poukázala na osobnostní zdroje, jiní ale třeba akcentují spíše sociální oporu, nebo víru, naději a smysl.

Jak postupovat při kontaktu s člověkem, který se octne v náhlé krizi? Jaké intervence je důležitá?

Záleží na tom, kdo, kdy, kde a u koho intervenuje. Každý z nás by měl umět poskytnout první psychologickou pomoc, stejně tak jako bychom měli všichni zvládat první zdravotnickou pomoc. Absolventi kurzů práce s tělem v krizové intervenci by aplikovali některý ze svých naučených efektivních postupů. Psychoterapeut má své psychoterapeutické přístupy. Psychiatr zase své. Maminka své děťátko intuitivně sevře v náručí, aby mu poskytla ochranu a oporu... Ptáte-li se, jak postupovat při kontaktu s člověkem, který se ocitne v náhlé krizi, pak mám na to jednoduchou odpověď: lidsky. Člověk by měl být člověku člověkem, nikoliv vlkem. Chovejme se citlivě, empaticky a bezpečně. Tak, jak bychom chtěli, aby se někdo zachoval k nám, až se ocitneme v krizi my.

Jaké jsou fáze, kterými člověk v krizi během jejího průběhu prochází? 

Různí autoři popisují různé fáze – a také jejich počet se různí. Mohla bych vám tady „vystřihnout přednášku“ na toto téma, porovnat jednotlivé koncepty fází, analyzovat je, komparovat. Ale přijde mi to zbytečné. Mám ráda jednoduchost. Líbí se mi např. metafora jámy zoufalství. Když se něco stane, nějaká krizová situace, padne člověk na dno. A klienti to i často takto popisují: „Jsem na dně,“ nebo také jasně, stručně a srozumitelně řeknou, že jsou „úplně v prdeli“.  Nikdy jsem nezažila klienta, který by mi sdělil, že prožívá tzv. hyperarousal...

A jaká je tedy ta cesta ze dna? 

Ze dna se obvykle snaží klient vyhrabat ven – nejprve sám. Může, ale nemusí se mu to podařit. Může znovu a znovu padat dolů při cestě ven. A někdy už je natolik zraněný a vyčerpaný, že zůstane ležet na dně – a to je právě nebezpečný, ohrožující stav. I želvička, když zůstane ležet na zádíčkách, může zemřít. Pokud se jí nepodaří samotné obrátit na nohy, potřebuje někoho, kdo přijde a otočí ji. I člověk v krizi potřebuje někoho, kdo mu pomůže postavit se na nohy, vstát – a pak jít dál. Mohou to být členové rodiny, přátelé, známí. To je tzv. neformální opora. Někdy je ale potřeba pomoc odborníka. Pokud totiž krize postihne pár nebo rodinu, snadno se může stát, že každý padne do „své“ jámy zoufalství, každý je ve své jámě sám, takže i osoby blízké si mohou být v krizi velmi vzdálené a nemohou si být vzájemně oporou.

Jaké psychohygienické techniky bychom mohli vyzkoušet, abychom byli v této době v lepší psychické kondici?

Dělejte cokoliv, co vám pomáhá a co ve svém důsledku neubližuje vám či druhým. Někdo medituje, jiný relaxuje, cvičí jógu, otužuje se, sportuje, chodí do přírody, objímá stromy... Nechci ale být rádcem, resp. poskytovatelem nevyžádané rady. Např. já celý život od někoho neustále poslouchám, že bych měla začít běhat, protože si u toho člověk báječně vyčistí hlavu. Jenomže já jsem nikdy neuběhla ani patnáctistovku na základní škole... Jednou jsem to přece jen chtěla zkusit, rozběhla jsem se – a zle si poranila kotník, takže jsem následující rok byla ráda, že vůbec chodím. A víte, že neustále přemýšlím, co na tom běhání ti lidi mají? (smích).

Profesor Jaro Křivohlavý ve své knize Psychologie smysluplnosti existence píše, že v době, kdy jsou lidé nuceni snášet velké trápení, se automaticky objevuje zvýšení potřeby nacházet v dění smysl – tak, aby se z neovladatelné situace stalo něco, z čeho máme pocit, že jsme schopni to určitým způsobem ovlivňovat. Jaký smysl bychom podle vás mohli hledat v dění posledních měsíců?

K tomu se vůbec neodvažuji vyjadřovat. Je to opravdu velké trápení, co prožíváme během posledních měsíců? V terapii se často setkávám s mladými dvacetiletými lidmi, kteří nemají smysl života a utápějí ho v alkoholu nebo v jiných drogách. Jenomže život má smysl sám o sobě. Tito mladí lidé nikdy nezažili nic horšího než nouzový stav. Proto je to pro ně možná tak těžké. Lidé, kteří nezažili omezování své svobody, nyní trpí. Dnes jsem vyšetřovala paní, ročník 1928, která to shrnula slovy: „A co jako, já jsem přežila válku, nacisty, komunisty, Rusáky, nějaký covid mě nemůže rozhodit. A jestli mě zabije, tak co, já už jsem si ten život prožila a odžila.“ Nikdy neslyšela o resilienci, nepřemýšlí o smyslu života ani o smyslu utrpení. To, co ji trápí, je, že prakticky od října neviděla svou rodinu. Život je krásný v maličkostech, ty maličkosti vytvářejí velikost života – být s tím, koho milujeme, hrát si se svými dětmi, pomazlit se se svým psem.

Co nás může tato doba naučit? 

Myslím, že koronakrize nás učí především velké pokoře – můžeme plánovat, co chceme a jak chceme, ale všechno může být úplně jinak. Nic nemáme pod kontrolou. Ani život, ani smrt. Učí nás odevzdání, pouštění, flexibilitě, kreativitě. Učí nás vděku a radosti z každého okamžiku. Vzpomínám si, jak jsem poté, co jsem prodělala covid-19, prožívala radost z každého nádechu. Doslova jsem si užívala každý nádech. A bylo to krásné! Mohla jsem konečně dýchat! Slyšíte tu symboliku – dech, dýchání, to je život, poslední výdech, to je smrt. Nevíme dne ani hodiny. I to nás covid učí. Vlastně… covid nás neučí vůbec nic, covid není učitel, je to virus. Spíše se to týká nás lidí, jestli se vůbec chceme něčemu učit. Jestli chceme růst, nebo ustrnout. Něco dělat, nebo rezignovat. Vždycky máme možnost volby – a to i v krizové situaci. Každý člověk má v sobě seberozvojový, sebeaktualizační potenciál.

PhDr. Naděžda  Špatenková, Ph.D.,  vystudovala jednooborovou psychologii a sociologii- -andragogiku v profilaci na sociální práci. Působila jako sociální pracovnice v rodinné poradně, externí pracovnice a odborná garantka linky SOS ve Zlíně, středoškolská učitelka, ale také např. jako specialista personalistiky v eBance. V současné době je odbornou asistentkou na Ostravské univerzitě a na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde také vede Univerzitu třetího věku. Věnuje se lektorské činnosti a spolupracuje s řadou institucí, např. Hospicovým hnutí Vysočina či občanským sdružením InternetPoradna.cz.