Když je diagnóza úlevou - recenze knihy Omluvy, které zařveš, se nepočítají

„Kolik je na světě hlav, tolik světů existuje,“ vyvstává mi často na mysli. Stává se tak znovu po přečtení několika prvních odstavců knihy Omluvy, které zařveš, se nepočítají od Davida Finche, mladého muže, kterému byl až ve věku třiceti let diagnostikován Aspergerův syndrom. V té době byl David již pět let ženatý s Kirsten, avšak kvůli vzájemným odlišnostem ve smýšlení a potřebách se od sebe stále více vzdalovali. V té nejhlubší partnerské krizi to byla právě Kirsten, která mezi manžele vnesla téma, jež se následně stalo klíčem ke všem předchozím nedorozuměním. Vyřčení diagnózy v tomto případě znamenalo úlevu a naději na možnost záchrany jejich vztahu. David se situace zhostil se zápalem sobě vlastním – avšak samotná znalost diagnózy samozřejmě není všespásná. Pro Davida i Kirsten se stalo úkolem číslo jedna snažit se pochopit dva rozdílné světy sídlící ve společném domě v třetím nejlidnatějším městě Spojených států. Aspergerův syndrom patří do skupiny poruch autistického spektra. Někdy bývá popisován jako nejmírnější forma autismu, což se ale ukazuje jako příliš zjednodušující. Problémy a specifi ka jedinců s Aspergerovým syndromem totiž mohou být sice kvalitativně odlišné, avšak neméně závažné, jako tomu je u jiných poruch autistického spektra. Mezi projevy, které nejvýznamněji ovlivňují sociální vztahy člověka s Aspergerovým syndromem, lze zařadit především sníženou schopnost vžít se do prožívání ostatních – konkrétně tedy problém porozumět úmyslům, myšlenkám a pocitům svého okolí. David Finch se rozhodl naučit zacházet s konkrétními situacemi tak, aby se stal pro svou ženu lepším manželem. Začal si psát poznámky a postupy, které mu pomáhaly rozpoznávat momenty potenciálního konfl iktu a chovat se v nich obratněji ke spokojenosti partnerky i své vlastní. Kniha Omluvy, které zařveš, se nepočítají tak ve svém titulu nese právě jedno z oněch pravidel, které pomáhají nejen autorovi v orientaci ve světě ostatních, ale pomáhají také nám čtenářům pochopit mysl člověka s trochu odlišným fungováním. Napadá mě, že z velké části by z oněch pravidel mohl čerpat inspiraci i člověk, který s Aspergerovým syndromem nežije, protože implikovat do svých životů postupy jako Buď věrný těm, na kterých ti opravdu záleží; Prostě naslouchej nebo Když jsi s dětmi, buď duchem přítomný nemůže být nikdy na škodu. David Finch problematiku pojímá veskrze originálně. Pohledem analytika popisuje jednotlivá pravidla poskytující mu novou oporu v sociálních interakcích, která ihned nasazuje na konkrétní situace. Autor tak poskytuje čtenářům něco skutečně jedinečného – autentický exkurz do svých myšlenkových procesů a prožitků. Celá kniha je zároveň popisem vývoje a řešení nastalé partnerské krize.
Následně se v textu dozvíme ještě o další diagnóze, která celé rodině uleví. Zamýšlím se nad tím, že právě v těchto dvou případech bylo vyřčení diagnózy úlevou, která dala dříve nesrozumitelným dějům tvar a smysl. Stejně tak jako člověk s Aspergerovým syndromem již není egoistou a podivínem, dítě s ADHD už není tím zlobivým dítětem, které „roste pro kriminál“. Poslední dobou se objevuje stále více případů, kdy byla ADHD diagnostikována až v pozdní dospělosti. Odhalena bývá až ve chvíli, kdy je označena za možnou příčinu pozdějších vážnějších poruch, jako jsou deprese či úzkosti. Právě ten pocit, že je daný člověk jiný než ostatní, je nepochopen a ani on svému okolí nedokáže dobře rozumět – bez toho, že by znal důvod –, může později přerůst ve stavy, které mohou skončit i fatálně. V těchto případech je stanovení diagnózy nejspíš opravdu úlevou a možná i záchranou. Stále se však vyskytují i situace, kdy může diagnóza a k ní se pojící nálepka jedince ještě více poškodit. Vnímám ale stále větší pokroky v osvětě a destigmatizaci duševních onemocnění a poruch, k čemuž podle mého názoru přispívá velkou měrou i tato kniha Davida Finche.