Deníček moderního fotra - Čeněk má názor

Když je dítě ještě mimino, většinou se nijak neprojevuje. Jeho osobnost stojí a padá s aktuálním rozpoložením, tedy jestli je dostatečně nakrmeno, jeho opruzení není nad normou a zda právě dořvalo, nebo se řvát teprve chystá. Jenomže mimino miminem dlouho nevydrží. Pokud ho krmíte něčím jiným než jen moukou, do několika měsíců se zvětší a za rok či dva začíná mít pocit, že je regulérním člověkem a že ví všechno nejlíp. I Čeněk dospěl do věku, kdy odložil své ušmudlané bodýčko na hřebík, vysvlékl pleny a coby mladý muž, který ví, co chce, navlékl slipy s obrázky zvířátek. Má totiž svůj názor. Svůj životní postoj. A svůj životní postoj s vlastním názorem prezentuje minimálně každých pět minut. Vše začíná ihned po probuzení, kdy je nabádán, ať spí, že venku je ještě tma. Čeněk odvětí, že venku tma není a že je ráno. Je to rebel, který plave proti proudu. Taktéž sám sebe pasoval do role módního guru, a co se týče oblečení, je značně vybíravý. Když mu přinesu oblečení, do kterého se má obléknout, tak mi řekne, že se mu nelíbí a že chce jiný. Když se ho zeptám, jaký, tak řekne, že neví. To už většinou začínám být nevrlý, ale stále mám vše pod kontrolou. Přinesu mu tedy jiné oblečení, které pečlivě vyberu, načež mi ten malý sígr znovu řekne, že se mu nelíbí. To už se mi začne dělat povlak na jazyku a tepat oční bulva. Spolknu tu hořkou slinu, vložím si raději dlaně do kapes, abych mladého muže s názorem nevzal a nepřetrhnul vejpůl, a jdu vybrat jiné oblečení. Jakmile Čeněk i toto slovně rozcupuje, ztrácím nervy. Vezmu malého módního znalce a narvu ho do prvního oblečení, co mi přijde pod ruku. Čeněk se vzteká, řve, kope a neustále provolává, že se mu to nelíbí. Navléknout tuto zuřící změť končetin do oblečení je jako vzít libovolného dikobraza, lehce mu stříknout pepřák do obličeje, narvat mu palec do zadku, abyste si ho zafi xovali na místě, a postupně mu navlékat na bodliny korálky. Čeněk bohužel již ovládá svlékání a navlékání oblečení sám, takže si mnou pracně oblečené tričko a tepláky sundá. Vysvleče se donaha, pohrdavě se na mě podívá a jde do pokojíčku. Je to naturalista a po většinu dne se po bytě pohybuje nahatý. Ale to není jen s oblečením. Je to se vším. Čeněk má svůj názor. Tento jeho názor je špatný. Říkám mu to každý den, že jeho názor není dobrý a že jediný dobrý názor má táta (a máma, když je Nataša v dosahu a mohla by náš rozhovor slyšet). Ale Čeněk se na můj správný názor neohlíží. Čeňkova osobnost se projevuje také při uspávání. Tam se přiznávám, že jsem to zazdil sám, neboť jsem mu jednou řekl, že jestli bude zlobit, tak ten bubák, co ho má v pokojíčku pod postelí, vyleze a naplácá mu. Od té doby nechce spát ve své posteli, protože je pod ní bubák. Nataša mě za mou humpoláckou a improvizovanou výchovu seřvala a připomněla mi, že jsem nepoučitelný. Jednou jsem totiž v dobrém rozmaru Čeňkovi řekl, že v malém výtahu je bubák, a od té doby musíme jezdit jenom velkým výtahem. Do malého ho prostě nikdo nedostane. Řve, klepe se a kouše. Nejlepší bylo, když velký výtah opravovali. To jsme si to dávali hezky po schodech. Mladej tedy spí s Natašou v manželské posteli a já chodím spát do pokojíčku do dětské postele. Přikryju se peřinou s krtečkovským povlečením, a zatímco mi nohy čouhají asi půl metru ven z postele, protože se do ní prostě nevejdu, přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Jednou jsem dokonce vyschízoval sám sebe a v noci si vsugeroval, že pod tou postýlkou fakt něco je. Pak jsem šel spát za Natašou a Čeňkem s tím, že jsem oznámil, že se mi po nich stýskalo. Čeněk má jasný večerní režim. Najíst, osprchovat, vyčistit zuby, potom přečteme pohádku, může se podívat na dva Spejbly a Hurvínky na počítači a pak spát. Ve fi nále je těch Spejblů a Hurvínků tak dvacet, protože si je prostě vymůže. Já bych mu samozřejmě pohrozil opět nějakým bubákem, ale to by už chudák musel chodit na terapie. Čeněk si sám Hurvínka pustit neumí. Párkrát to zkoušel a jediné, čeho dosáhl, bylo, že mi nejprve smazal celý jeden disk, a když se mu podařilo vniknout na internet, objednal si on-line koktejl na hubnutí. Tím pádem musím Hurvínka pouštět já a on si akorát řekne, který díl chce. Ze začátku říkával, že chce ten, kde Hurvínek leze po skalách nebo se koupe. To je v pohodě. Jenomže časem si začal vymýšlet úplně nové díly, které neexistují. Prostě se rozhodne, že chce Hurvínka, jak letí v letadle. Chvilku se to pokouším najít, ale záhy ho prokouknu a řeknu, že to neexistuje. On ale chce Hurvínka v letadle. Začíná natahovat. „Ale takovej díl není,“ pokusím se ho ještě jednou srovnat. A začíná řev. Oznámím mu, že jestli bude řvát, tak dostane na prdel, načež mě kousne do ramene. Trpělivost se sígrem je u konce a já odnáším mladýho do pokojíčku k bubákovi. To už je natolik hysterický, že má problémy s dýcháním. Mezi nářky lapá po dechu a celý se klepe. Vypadá to, že jsem ho rozbil. Jak je vidno, tak dítě s vlastním názorem je nepříjemnost, se kterou se musím naučit žít. Sice jsem si objednal dítě bez názoru, ale co se dá dělat? A víte, co je na tom nejhorší? Pokud teď má na všechno tak vyhraněný vlastní názor, jaké to bude, až bude v pubertě? To nechci ani domýšlet, co mě ještě čeká. Nerad bych maloval Čeňka na zeď, ale vypadá to, že lépe rozhodně nebude. Minimálně tedy co se týče vlastního názoru.