Bezva táta Milan

Myšlenky v knize Pohodové rodičovství se mi povětšinou líbily a souzním s nimi. Jmenovitě například: Zásadní je ve vztahu rodičů a dětí důvěra. Uvědomujme si, že si z nás děti berou příklad. Zlobení dětí je zpětná vazba pro dospělé. Dětem nedělají dobře nálepky (zlobidlo, uplakánek, zlatíčko). Děti by měly přebírat zodpovědnost za sebe samé. Táta by se měl s chlapcem prát. Rodičovství je průvodcovská role. Nesrovnávejme své děti. Těžko můžeme mít pohodové děti, když jsme sami v napětí.

        Rozumně autor píše o různých kroužcích, o vedení dětí k hudbě či sportu, o dětských lžích. Je zde znát zkušenost dětského terapeuta a pochopení pro dětské prožívání. Některé principy – třeba co se týče (ne)hodnocení dětí – vysvětluje Milan Studnička dokonce lépe než autoři kultovní knihy Respektovat a být respektován. K jiným tezím však mám jisté výhrady. 

Koukni na tu kytičku!

„Musíte přestat své dítě okřikovat. Jestliže se dítě blíží k vašemu mobilu, přesměrujte jeho pozornost: ,Jé, Honzíku, pojď se podívat na tohle autíčko! Kačenko, koukej na tu kytičku!‘ Lékem na tyto situace je vaše pozitivní energie, díky níž zaměříte pozornost dítěte na jiný objekt.“ 

Přesměrování pozornosti je elegantním řešením zapeklité situace, fíglem, který nám umožní vyhnout se scéně třeba v přeplněném autobuse. Metodu však nelze doporučovat jako standardní řešení. Kolikrát jsme v rámci psychoterapie narazili s klienty na neochotu procházet konflikty, stavět se k problémům čelem. Nepříjemnosti doma? Zůstávají dlouho v práci. Prudí je manželka? Najdou si milenku. A hádejte, kde k tomuto schématu přišli. Vzorce, které dětem vtiskneme, se projevují i po mnoha desítkách let.

Další výhradu bych pak měla k „obrovské radosti“ a „obrovské energii a nadšení“ kterou od rodičů autor žádá. To se lehko řekne, ale přetížené rodiče taková rada posune spíše do deprese.

Spolu u stolu

„Učit dítě stolovacímu řádu ve třech letech je velmi brzy a hlavně je to úplně zbytečné. Daleko výhodnější je mít pro děťátko připravenou mističku s nakrájenou zeleninou, ovocem a oříšky a nechat dítě si zobat v průběhu jeho hraní.“

        S tím nemohu souhlasit. Z hlediska vztahu dítěte k jídlu: Když jí jen tak v průběhu hraní, snadno se přejí či nedojí. Navíc právě v rámci společného stolování se děti nejlépe seznamují s různými pokrmy, vytvářejí si vztah k jídlu a jeho konzumaci. Z hlediska vztahů v rodině: Batolata si nechtějí hrát sama a pokud nestolují s rodinou, soustavně tahají někoho od stolu. Rodiče však nejsou jen rodiči nejmladšího dítěte, ale také partnery a rodiči starších dětí. Stolování je důležitou součástí života rodiny. Výzkumy ukazují, že tam, kde spolu pravidelně alespoň jednou denně stolují, panují v rodině lepší vztahy a děti jsou méně ohrožené nepříznivým vývojem.

Škodlivé školky?

Autor je odpůrcem školek. „Mezi třetím a šestým rokem dítě bytostně potřebuje komunikovat s rodiči, s nejbližšími známými, protože těmto lidem věří a od nich se má učit vzory chování. Dítě potřebuje dostávat své odpovědi a potřebuje mluvit o světě. Jenže my jej místo seznamování se s životem v tomto úžasném období dáme mezi vrstevníky. Což znamená, že místo toho, aby mělo dítě vzory v dospělých, začne mít vzory v dětech – čímž mu v podstatě komplikujeme a zpomalujeme vývoj.“

        Dovolím si oponovat. Dítě od jiných dětí nepochytá pouze sprostá slova, hašteření a odmítání spolupracovat, ale také spoustu užitečných věcí. Učí se vytvářet kamarádské vztahy, domlouvat se a také zažije s ostatními dětmi spoustu legrace. Který dospělý dokáže hodinu pitvořit obličej a svíjet se u toho smíchy? Též praktické dovednosti děti záhadným způsobem chytají lépe od jiných dětí.

Otázka podle mě nestojí, zda je školka dobrá, nebo špatná. Ale jaká školka, pro jaké dítě, na kolik hodin týdně. S ohledem na dítě i na celou rodinu. 

Jít příkladem nestačí

„Jestliže svoje dítě nenaučíte zažívat pocit vděku, nestane se v dospělosti manipulovatelným člověkem. A pokud máte strach, že tímto vychováte z dítěte sobce, pusťte to z hlavy. Naopak. Dítě se totiž učí pozorováním a vnímáním vzorů, a pokud vy děláte nezištně radost jemu, jakmile dítě dozraje, bude s chutí dělat nezištně radost druhým i ono samo.“ 

Vlastní příklad je samozřejmě nejdůležitější, nikoli postačující. Znám osoby, jejichž rodiče byli milujícími a pečujícími. Tito lidé se však nenaučili pečovat o druhé stejným způsobem. Naopak, zvykli si, že se svět točí kolem nich, všichni se přizpůsobují jim. Myslím, že vedle vlastního příkladu je třeba od dítěte též očekávat a někdy i vyžadovat, že se bude chovat dobře. Vděčnost samozřejmě vyžadovat nemůžeme, ale měli bychom dětem umožnit, aby ji prožívaly.