Máme rádi věci

Každý z nás měl někdy možnost sledovat, jak dítě předškolního věku rozbíjí hračku. Obvykle si vystačíme s omluvou, že to patří k určité vývojové fázi. Jsou rodiče, kteří zmíněnému chování nechají volný průběh a věří, že to přejde. Někteří z nich se o něco později diví, když potomek rozšíří repertoár. Začne ničit i to, co není určeno k hraní. Třeba nábytek nebo nádobí. Pak je nejvyšší čas zasáhnout: přiměřeně trestat a trpělivě vysvětlovat.

Každodenní střípky 

Když se vám nepodaří stanovit pravidla a určit srozumitelné hranice, máte velkou šanci vychovat školáka, který si věcí nebude nikdy vážit. V takovém případě hrozí, že nepoučený teenager se v horším případě bude projevovat jako ničitel, později vandal, anebo – v měkčí verzi – coby ignorant, který se o svěřené či darované věci nestará. Asi se shodneme, že obojí je špatně, protože popisované návyky si leckteří jedinci snadno přenesou do dospělosti.

V rámci širší rodiny se nastolené téma občas probírá. A není nouze o mezigenerační nepochopení. Zástupci starší generace rádi argumentují, že necitlivost jejich vnoučat k věcem je důsledkem nadbytku. Jako by za to mohlo pouze nastavení společnosti. Výmluva na systém se leckomu hodí. Je to pohodlnější přístup než si přiznat nedůslednost ve výchově.

Základní myšlenka, kterou mají matky a otcové předat, zní jednoduše: milé děti, věci si zaslouží péči a citlivý přístup. Co si budeme povídat, naskýtá se mnoho příležitostí, kdy to potomkům můžeme názorně ukazovat. Například při pravidelném čištění bot, zabláceného bicyklu nebo při správném zavírání oken a dveří – v bytě, ve škole, u rodinného auta. Říkáte banality? Možná. Život se skládá z maličkostí a každodenních střípků, jejichž význam nám často uniká.

Vztah školáků k věcem různého druhu je možné formovat i tak, že jim ukážete, jak neživí pomocníci vznikají. V této spojitosti si představme pomoc školy, především technicky zaměřených pedagogů, například učitelů fyziky, kteří rádi zorganizují vhodnou exkurzi. Vítaná je iniciativa rodičů, zvláště těch, kteří zprostředkují prohlídky výroben. Nedospělý jedinec by si na základě těchto zážitků měl uložit do paměti, že za zrodem všech „samozřejmých“ předmětů, přístrojů a výrobků je lidské úsilí – nápaditost, organizace práce, vynaložená energie. V rámci vysvětlování nezapomeňte zdůrazňovat, že sice existují „naše“ věci v rodinném vlastnictví a „cizí“ věci ve veřejném prostoru, což ale neznamená, že ty druhé si nezaslouží šetrné zacházení. A jestli nevěříte, zeptejte se školníků nebo pracovníků městských technických služeb.

Vdechnout druhý život 

Velké štěstí mají děti, které žijí v rodinách, kde se drží tradice starého světa. Spočívá v tom, že mnoha věcem je možné vdechnout druhý život. Vnímejme to jako alternativu k rozšířenému zvyku „nic neopravovat, radši vyhodit a koupit nové“. Extrémně spotřební přístup je možné narušovat – někdy stačí výměny drobných součástek a stroje se zase rozeběhnou. Pračka, lednička, žehlička, domácí myčka, vysoušeč vlasů, kazetový magnetofon… Podobné zázraky mohou nastat i v souvislosti s obsahem šatních skříní. Najednou se zjistí, že přešívání oblečení není jen součástí nostalgických vyprávěnek našich (pra)babiček.

Pokud je v rodině nebo v širším příbuzenstvu k dispozici šikovný renovátor, může dětem názorně předvést, jak se ze staré, zdánlivě nepoužitelné věci vytvoří to, co bude ještě několik let sloužit. Jestliže je technické zasvěcení zacíleno na úrodnou půdu, objeví se pokračovatel, který si časem troufne na proměny a obnovy, o nichž se vám ani nezdálo.

Ideální je, když zvědavost přeroste v opravdový zájem a řemeslné zaujetí. O to snadněji se ve správnou chvíli řeší volba povolání a s ní spojený výběr nejvhodnější střední odborné školy. Je jasné, že restaurátory a opraváři se nakonec stanou jen někteří. Citlivý přístup k věcem si však může osvojit drtivá většina současných školáků bez ohledu na další profesní cesty. Rodiče a učitelé jistě vědí, jak na to. Jen nezapomenout. Důslednost se vyplatí.