Jak zatočit se zlozvyky

Lze se tedy dohadovat, že vybudovat zvyky a vymýtit zlozvyky dá práci – vyžaduje to trpělivost, systematičnost a důslednost. Ale také osobní zodpovědnost a rozhodnutí provést změnu. Dokud se nerozhodneme pro změnu a nenasadíme na to sílu, změny se dějí jen „samy“ a nemusí být vždy k lepšímu. Mohou způsobit, že to s námi jde tak nějak z kopce. Ostatně další rčení upozorňuje, že „kdo chce, hledá způsoby – kdo nechce, hledá důvody“.

Předurčení a vlivy

Jak to tedy je se zvyky a zlozvyky? Je to něco, co nám osudově nadělila genetika po předcích? Nebo za to může výchova v rodině? Mají na našich zvycích a zlozvycích podíl vrstevníci, které jsme okopírovali, či snad učitelé, kteří na nás nedali pozor a neodnaučili nás zlozvykům? 

Od každého kousek. Naše genetika po předcích nás obdařila určitou dynamikou, emocionalitou i schopností všimnout si negativ, mentálními, volními i rozumovými schopnostmi a v neposlední řadě i hormonální výbavou a tělesnou stavbou. To vše do jisté míry předurčuje naši vytrvalost, hněvivost či úzkostlivost, také schopnost nasazení a další charakteristiky nutné k dosažení cílů, k rozpoznání změn a principů a k nastartování proměny.

V původní, takzvaně orientační rodině si vybíráme své vzory. Působí na nás příklad jednání starších generací našich rodičů a prarodičů i to, co dělají naši sourozenci – a jak se jim toto jednání vyplácí. Dále tu účinkuje kultura prostředí, v němž vyrůstáme, inspirativní a odstrašující podněty, jimiž nás zásobují příběhy z knih nebo příklady vrstevníků, které potkáme ve škole, v zájmových kroužcích i v sousedství. To jsou vlivy, jež máme od narození k dispozici. To vše nás nějak ovlivňuje, z toho všeho si vybíráme. 

Ano, vybírá si žák; učitel jen předvádí a ukazuje. I proto známkujeme ve škole žáky za to, co se naučili, nikoli učitele za to, jak učí. I v té nejvřelejší a nejinspirativnější rodině s péčí o správné zvyky se může vyskytnout černá ovce stejně jako z rodiny alkoholiků se do dospělosti vydá zarytý abstinent, jemuž rodinné prostředí sloužilo jako odstrašující příklad. Vzory si zkrátka vybíráme každý sám podle toho, co nám vyhovuje, dává smysl, imponuje anebo projde.

A co nás ještě působí? Dospělí a jejich vysvětlování, kontrola, podněcování naší aktivity nebo trestání našich prohřešků, či naopak zanedbávání všeho kolem nás i nás samotných. To vše se na našich zvycích a zlozvycích, stereotypech jednání i problémech může jen částečně podepsat, pokud to dovolíme nebo necháme probíhat bez povšimnutí a bez úsilí o změnu. Ale je samozřejmé, že denní režim, rodinné rituály, ale i přítomnost zvláštních osobnostních rysů, psychologických i vztahových patologií – to vše nás od dětství může ovlivnit.

Říká se, že máme dvě oči, které se dívají – sice ze dvou úhlů – do jednoho místa, proto je pro nás velice podstatné, co pravidelně a opakovaně vidíme. Máme také dvě uši, ale ty jsou po stranách hlavy, a tak to, co pouze slyšíme, nám tedy může jít „jedním uchem tam, druhým ven“. Toto obrazné sdělení má vysvětlit, proč je pro nás a naše (zlo)zvyky daleko zásadnější to, co útočí na náš zrak a obrazotvornost, než pouhé teoretické přednášky či návody, které zaslechneme.