Jak jsme rotovali

Na podlaze kabinetu ležela srolovaná závěsná Mendělejevova tabulka prvků. Ve snaze osvěžit si znalosti chemie, jež se scvrkly do mnemotechnické pomůcky Běžela Magda kaňonem, srazila banán ramenem, rozevřel jsem olbřímí periodickou tabulku – a tam ležela! Halbichová Miriam, 49 let, svobodná, bezdětná, aprobace chemie – pěstitelské práce. Odklopil jsem víko rychlovarné konvice. Svým od covidu pochroumaným čichem jsem zapátral, zda se uvnitř nenachází kyselina sírová, a vyšplíchl chemikářce do tváře ledovou vodu.

„Musela jsem si… nějak… zdřímnout,“ zívla Halbichová a začala si na těle urovnávat chemický plášť. „Co to máš na čumáku, Ervíne?“ vyprskla posléze smíchy. Sňal jsem z tváře respirátor a došlo mi, že budu muset kolegyni leccos objasnit. Než jsem se však nadechl, její zrak utkvěl na nástěnných hodinách. „Jejda!“ vzkřikla chemikářka. „Musím běžet do devátý bé učit halogenderiváty, plavou v tom jak ve Vltavě.“ „Miriam,“ chytil jsem pedagožku za cíp pláště, „rozvrh se malinko… hnul.“ 

A tak jsem v rychlovarce uvařil vodu na kávu a začal vyprávět, jak k nám z Čínské lidové republiky přilétl lidový vir a svět se změnil. Všechno se zavřelo. I školy. Děti začala učit televize a z učitelů se stali youtubeři. Místo před katedrou vzdělávali mládež před myčkou na nádobí ve své kuchyni. A žáci, místo aby poslouchali výklad, si dělali šoufky z chňapky nad kantorčiným sporákem, na niž bylo vyšito Pro mou kuchyňskou myšku od Kadla. Do žákovských perliček pronikly hlášky z on-line výuky jako „Paní učitelko, můžete to zopakovat? Mně tu na vás štěká pes!“

Chemikářka zírala vytřeštěně, jako bych jí oznámil, že svět ovládla mimozemská civilizace. Ostatně, nebyla tak daleko od pravdy. Pak se však otřepala a s nadějí pravila: „Ale teď už je všechno zas v pořádku, když už jsi ve škole, Ervíne, viď?“ „Je to lepší,“ odtušil jsem, „teď už chodí půlka dětí do školy a půlka se učí z domova. Říkají tomu rotace.“ „Uděláme honky tonky rotaci, ať máme legraci!“ zakvrdlala Halbichová kotníkem. „Přesně tak,“ přitakal jsem a jal se vysvětlovat legrace školní rotace. 

„Po příchodu do sborovny se učitelé vrhnou k nástěnce s rozvrhem. Odcházejí buď s radostným výkřikem ‚Dnes nešťourám!‘, nebo s elegickým povzdechem ‚Dneska špejluju!‘ Podmínkou rotační výuky je totiž testování žáků na covid, pro něž se vžil výraz nudlobraní. Žáci si testy provádějí sami. Zatímco dospělým odebírají vzorky odborníci v ochranných oblecích a vyhodnocují je v laboratoři, ve třídách padají testovací zkumavky vesele na zem, roztok se vylévá na bačkůrky a šťourátka slouží jako kordy.

Po zdravotní předehře nadchází učení. Pokud se třída nachází ve škole, učí se jako dřív, jen s ochrannými pomůckami. Učitelův výklad není skrz respirátor většinou slyšet, ale to nevadí, protože žáci stejně neposlouchají. Po dlouhé pauze, kdy nebyli ve škole, jsou jak z divokých vajec. Víc než Hálkova lyrika je zajímá, že spolužačce Kadlecové vyrostla prsa či jak vrazit sousedovi kružítko do paty. 

Pokud má kantor učit on-line, nastává problém sehnat ve škole volnou místnost, odkud by mohl vysílat. Kabinety jsou obsazeny, ve sborovně mumraj a do počítačovny je zákaz vstupu. Ředitel Kodejšek, jenž obývá ve škole služební byt, si totiž v době lockdownu udělal z počítačové učebny kočárkárnu. Jeho děti tam parkují tříkolky, koloběžky, plastový traktůrek a paní ředitelová zde předpěstovává rajčata a šnytlík. Vůbec bych se nedivil, kdyby v učebně fyziky choval školník králíky a ve školní družině kozu.“ 

„Pojď si zaučit, Miriam!“ pravil jsem nakonec podávaje kolegyni Halbichové respirátor. „Jak dlouho se to nosí?“ optala se. „Dokud tomu neupadnou tady ty šňůrky,“ objasnil jsem dobu expirace ochranné pomůcky. „Já nevím,“ ošívala se, „neměla bych si zajít nejdřív k doktorovi?“ Nechtěl jsem jí brát iluze, tak jsem jen pokrčil rameny. Když jsem si totiž minulý týden zvrtnul kotník, vyhodil mě vrátný z polikliniky hned u vchodu, protože doktoři zrovna na nádvoří nacvičovali taneček proti covidu na YouTube.