Metoda zelené propisky

Existuje mnoho faktorů, jež mají negativní vliv na motivaci žáků k učení. Jedním z klíčových je skutečnost, že náš současný vzdělávací systém je stále ještě vystavěn na systému odměn a trestů, což je pro mnoho dětí demotivující.

Cukr a bič

Tradiční metoda cukru a biče nepřináší očekávaný efekt již z toho důvodu, že se soustředí jen na motivaci vnější, nikoli vnitřní. Nefunguje, protože nutí dítě vykonat aktivitu, aby získalo odměnu či uniklo trestu. Dítě si uvědomuje, že důležitý je pouze výsledek a je jedno, jakou cestou k němu došlo. To vede často k tomu, že děti ve škole podvádějí a opisují.

Další nežádoucí faktor představuje strach z trestů. Je vědecky dokázáno, že pokud pociťujeme strach a úzkost, pomaleji se učíme. Dlouhodobý stres má negativní účinek na paměť a vede k úbytku mozkové kapacity. Lze říct, že čím je hladina stresového hormonu kortizolu v krvi vyšší, tím se snižuje schopnost vštěpování informací do paměti. Stres má rovněž negativní vliv na naše rozhodování a vede k impulzivnímu chování.

V poslední době si už naštěstí některé školy uvědomují, že je nutná změna způsobu motivace žáků.

Cesta, nebo cíl?

Jediným efektivním způsobem je pracovat na vnitřní motivaci žáků vystavěné na pozitivních emocích. Vnitřně namotivovaný žák se s chutí, odvahou a zvědavostí učí novým dovednostem. Učit se něčemu novému či řešit těžká zadání pro něj nepředstavuje jen novou povinnost, ale výzvu. Učí se, protože považuje úkoly za atraktivní. Čas strávený touto činností je pro něj příjemně strávený, naplněný seberealizací, přinášející satisfakci.

Existují dva druhy vnitřní motivace. První je založen na konečném výsledku, který má být hlavním motivátorem k započetí učebního procesu. Žák si uvědomuje, jak důležité je osvojit si nové vědomosti, uvědomuje si smysl těchto poznatků pro život.

Ještě účinnější je však typ vnitřní motivace, jež nás přímo podněcuje k objevování nových věcí, probouzí v nás chuť zajímat se o věci hlouběji. Charakteristickým znakem je chuť tvořit a učit se, aniž bych přemýšlel o efektu, který moje úsilí přinese. Pracuji, protože mě baví práce samotná. Jsem zaujat již cestou, nikoliv pouze cílem.

O lidech, pro něž je motivátorem samotný tvůrčí proces, mluvíme jako o nadšencích. Nepotřebují, aby je někdo stimuloval k dané činnosti. Často se stává, že vykonávaná aktivita je pohltí do té míry, že pro ně přestane existovat okolní prostředí.

Většina z nás tento stav zná. Pokud se maximálně angažujeme při činnosti, která nás baví a přináší nám pocit uspokojení, pohltí nás tato aktivita natolik, že si neuvědomujeme plynoucí čas, nepociťujeme hlad ani žízeň, nevnímáme okolí. Naše mysl je koncentrovaná pouze na jednu věc. Tento stav se nazývá flow.

Takový stav vídáme často u dětí, když si hrají. V tomto rozpoložení se naše tělo i mysl povznesou až k hranicím vlastních možností, abychom dosáhli něčeho pro nás důležitého, abychom byli schopni splnit obtížný úkol.

Jak dosáhnout flow ve škole?

Aktivity, které nás dostávají do flow, mají společné charakteristické rysy. Prvním z nich je jasně definovaný cíl, jehož má být dosaženo. Úroveň cíle musí pro člověka představovat výzvu a zároveň být přiměřeně obtížná. Natolik obtížná, aby vyžadovala velké úsilí, ale aby člověk cítil, že má šanci dosáhnout cíle. Druhým faktorem je jednoznačná okamžitá zpětná vazba, jíž se člověku dostává při práci v podobě reakce okolí na činnost i výsledek činnosti.