Love story z šatníku

Ta ženská (ročník 1959) je jasný fenomén, který vyniká na poli zdejší literatury pro děti a mládež už nejen po roce 2000, ale možná i po devětaosmdesátém, ne-li ještě dál. O jejích angažmá ve filmu (Jak se budí princezny), na divadle (Loutky v nemocnici) a v muzice (Dybbuk) protentokrát nemluvě. 

Opuštěné věci

Novinka z produkce pražského Arga to jasně potvrzuje. A jistě i proto, že osmdesátistránkovou novelu Kabát a kabelka ilustrovala další hvězda, Galina Miklínová (1970), známá ze spolupráce s Pavlem Šrutem (Lichožrouti), Petrem Stančíkem (H₂O) nebo Evou Papouškovou (Cílovníci).

Obálka funguje spolehlivě jako plakát knihy: prozradí čas, prostor i hlavní postavy. Tedy spíš jejich negativ: prázdný kabát a opuštěnou nebo ztracenou kabelku. Ony dvě věci se jednoho dne zahlédnou v Praze, těsně před prvním lockdownem, který loni na úpatí jara zavřel (nejen) hospody a navlékl všem na tváře roušky. Potkají se, minou – a pak se hledají, až se najdou. 

Kabelku si nejdřív odnese domů trochu roztržitá babka, kabátu se zmocní rybář, který ho pak, lehce podroušený, zapomene na věšáku v hospodě. Začíná putování: kabát zdrhne záchodovým okénkem, kabelka se chce spustit po provaze z okna. Ani jeden to ale nemá snadné, čas jim běží jako voda ve Vltavě, a než se potkají, aby si snad rovnou vyměnili snubní prstýnky, utečou týdny, spíš měsíce.

Rub a líc

Vývoj příběhu je tradiční, typizovaný, pohádkový, respektive mytický. Jenže pak jsou tady jazyk a styl plus řada symbolicky nabitých motivů, které prózu posouvají vysoko nad zdejší průměr. Míková je jasně múzická, její text hraje a zní, ať jde o naprosto přirozené plynutí děje, výstavbu věty, jazykovou a situační komiku, nebo téměř nulový výskyt řečových frází, klišé, stereotypů. 

Jako by autorku provázel permanentně jakýsi prvotní úžas a nadšení, citlivost a jemnost vidění, respektive tušení, že se světem je vlastně všecko v pořádku a věci se dějí, jak mají. Z toho textu proudí jasně pozitivní energie. A nejen proto, že to nakonec jako ve správné pohádce všecko dobře dopadne.

Marka Míková je sociálně citlivý člověk. Do příběhu vtahuje jak rub, tak líc. Ten rub zastupují třeba bezdomovec a opilec, zadumaný rybář, potenciální sebevrah i partnerská dvojice, která má v životě už víc minulosti než budoucnosti. Na líci pak zpívá jednak ptačice, co právě vyseděla tři vejce, jednak zamilovaný pár, který nadšeně štěbetá o společné budoucnosti. Symbolickou roli si zahrají taky řeka (plyne navzdory všemu, co se děje v krajině kolem), park (jako útěšné místo nabité zelenou energií) anebo kostel (jako vertikála namířená k bohu). Finální scéna pak tematizuje rovnou obětování ve prospěch druhého: kabát s kabelkou se totiž nabídnou – i za cenu částečné sebedestrukce – podkluzujícímu auťáku, aby se po nich mohl rozjet směr porodnice vstříc novému životu, naději.