Bude se číst!

Baobab, tehdy pražský, dnes už dávno táborský, sice své knihy v tiráži nečísluje, ale odhadem jich vydali přes dvě stovky. A na činnost nakladatelskou se nabalily další aktivity, jako třeba každoroční festival malých nakladatelů Tabook (který oslavil letos první dekádu) anebo pražské baokupectví (na adrese Oldřichova 20), které servíruje kompletní baobabí produkci. Z té nejnovější stojí za zmínku třeba následující knižní čtyřka.

Kráva Říčanová

Tereza Říčanová je s Baobabem od samého začátku. Patří do širší rodiny. A právě rodina, tradice, řád, vztah člověka k přírodě a přírody k člověku jsou motivy, které hrají svou roli ve všech knížkách, co v nakladatelství vydala: začalo to Kozí knížkou (2005), pokračovalo třeba Vánoční knížkou (2008), Velikonoční knížkou (2012) a Psí knížkou (2014) – a zatím to končí Krávou Říčanovou. 

Ta titulní kráva není ledajaká: slouží autorce jako tabule, na které se kdysi na jarmarcích ukazovaly políčka z dějové linky kramářské písně. Co kráva žere, jak tráví, jak defekuje; v jakých ochranných pomůckách (například „hovnopytel“) ji ideálně podojit a co všechno se dá z toho nadojeného mléka vyrobit. Ta kniha míchá ve slovech i lavírovaných obrazech expresi s naivitou, špínu stáje s čistotou myšlenky, aktualitu s původností, přirozeností. Pro někoho nostalgie po tom, co bylo, pro jiného třeba návod k tomu, co by mohlo být.

Rýmovačky opičí

Taky druhá kniha se točí kolem zvířat. Tentokrát má první řadu opice. Její příběhy zapsala do veršů Marka Míková. Ostatně i ona v Baobabu začínala, právě tady vydala v roce 2001 Rochese a Bžundu, knížku punkového střihu, vyprávění o městě, přátelství, muzice a radosti ze života. Předtím než začala psát, totiž Marka hrála: ve filmu, na divadle, s kapelou. A tady všude sbírala inspiraci pro své psaní. Rytmus a melodii, akci a improvizaci, humor a vtip. 

Její opice (výtvarně zpracované nezaměnitelným Chrudošem Valouškem) se sice moc nerýmují, mají radši volný verš, kterým se dá dobře provléct příběh, ale i tak zakoušejí jednu zábavnou situaci za druhou. Hlavně takovou, která roste z vývojově-druhové příbuznosti opice a člověka. Takže na programu jsou opičení, údiv, nápodoba, ale i záměna neživé repliky s originálem, anebo fakt, že homo sapiens se na rozdíl od opice stydí za svou nahotu.

O životě lemurů

A zvířata potřetí, a znovu opice. Tentokrát lemur v celé své kráse. Vykulené oči, poctivě vykroužené taneční pózy, a ostrov Madagaskar. Takhle kniha devětadvacetiletého Itala míchá realitu s fikcí, prodlužuje skutečnost lehkou mystifikací. Lemur tady levituje, vzývá žlutého boha na obloze, plaví se přes moře „na palubě vorvaně“. 

Život a dílo lemura nedávno zpopularizoval Petr Nikl v dilogii Jinotaje opic a Jiné taje opic. Jenže zatímco Nikl pojal své knihy jako ryze umělecké dílo z pomezí slova a obrazu, Andrea Antinori přidal pár dalších akordů. Hlavně těch ekologických. Na Madagaskaru měli lemurové ráj na zemi. Zvládli i své nepřátele z živočišné říše – zlovolné fosy vyhnaly lemury do korun stromů. Co ale nezvládli a nezvládají dosud, je člověk, jeho brutální tažení proti přírodě: rabování, plundrování, drancování. Finále té knížky je ale málem hororové. Z černobílé divočiny září žluté oči lemurů. A k tomu text: „…už tě sledují!“