První den za katedrou

„Jaké to štěstí!“ tetelil se student. Dík důkladnému semináři se v tématu cítil jako ryba ve vodě. Ať sedmáci, které má zítra učit, ťuknou kamkoli, on bude vědět. Kunhutina modlitba? Znám ji nazpaměť. Zbraslavská kronika? Interpretovali jsme ji na semináři půl roku. Kristianova legenda? Vždyť jsem o ní psal seminárku! Ne, ne, na mě si, dětičky, nepřijdete. A kdyby se vyskytli šťouralové, co by se chtěli vrtat hlouběji v jazyce? I zde se cítil René Loula pevný v kramflecích. Chodil přece na seminář staroslověnštiny, takže má v malíku aorist i plusquamperfektum a zubodásňové souhlásky vyjmenuje, jako když bičem mrská. Kdepak, na fakultě neponechali nic náhodě!

Domů dorazil student v povznesené náladě broukaje si staročeskou píseň Byla jsem ti v sádku. Máti mu ohřála hrachovku a on jí mezi sousty líčil, jak se těší, až bude s žáky interpretovat duchovní skladbu Hospodine, pomiluj ny! „Nechci ti brát iluze, Rendo,“ ucedila maminka, „ale bude to ty děcka bavit? Dyť mladý dneska čtou jenom ty harypotery, jestli vůbec něco.“ „Mami, ty děláš, jako bychom na fakultě neměli didaktiku!“ obul se student do ženy z lidu a jal se jí vysvětlovat, že se pochopitelně nespolehne jen na frontální výklad, ale že už má nastřihané kartičky s otázkami, jež budou děti luštit ve skupinkách, čímž se z hodiny staročeské literatury stane zábava srovnatelná s návštěvou lunaparku. „Renečku,“ zaštkala matka skrývajíc vlhké oči do chňapky. „Ještě nikdy jsi neviděl živého žáka. Mám strach, abys nebyl zklamaný.“ „Krleš! Krleš! Krleš!“ odbyl ji student verši z Hospodine, pomiluj ny. A poručil si nášup hrachovky.

Po chvíli se v kuchyni objevil otec rodiny. Když vyslechl, jak syn přistupuje ke své první kantorské zkušenosti, mlčky se otočil a z pracovny přinesl zaprášený svazek. Zbavil jej pavučin a předal synovi se slovy: „Drž se, hrdino!“ René otevřel ohmataný výtisk, jenž před ním rodiče ukrývali. Na titulní straně se skvěl název díla – Džungle před tabulí. Zbytek dne strávil student četbou románu o tvrdé realitě na americké škole, kde se pro ránu nešlo daleko. Kniha, jež byla tolik vzdálena poklidným akademickým debatám na univerzitě, zasela do mladé duše semínko pochybnosti. Možná že navzdory létům studia nevím o dnešním školství zhola nic, připustil budoucí kantor. V noci se mu pak zdálo, jak mu během výkladu o Tkadlečkovi zapálili výrostci z první lavice katedru a pak se na něj vrhli s noži a revolvery.

Ráno se René Loula probudil zelený strachy. Při snídani se mu tak třásla ruka, že většinu kakaa vybryndal na ubrus, a zaboha si nemohl vzpomenout, v jakém roce se Smil Flaška z Pardubic uchýlil k osmislabičnému verši. Do školy už vcházel na pokraji zhroucení, k čemuž přispěla SMS od češtinářky Hvížďalové, že jí ujel bus, ať tedy odučí první hodinu sám. Po zvonění stiskl René Loula kliku učebny 7. B takřka v předsmrtném transu. Pod dojmem z četby očekával, že ho hned u dveří někdo majzne tyčí přes hlavu, a tak raději zavřel oči. Místo křupnutí lebky se však ze třídy linulo jen hrobové ticho. V učebně nikdo nebyl.