Příběhy ze sousedství

A to ještě není vše. Zhruba v téže silvestrovské době – jakkoli to zní románově – porodila dítě jistá mladá žena ze sousedství. Její příběh zná v okolí každý. Když byla ve věku mladého sebevraha, málem umřela. Cestou do gymnázia, měla tehdy těsně před maturitou, omdlela, upadla do kómatu a probudila se až v nemocnici. Nemohla chodit, mluvit, oslepla. Ze zdravé dívky se stal rázem nemohoucí stín. Na vině byla hormonální antikoncepce, která jí způsobila poruchu srážlivosti krve. Následná plicní embolie pak přivodila zástavu krevního oběhu a rozvrat organismu. To se přihodilo před pěti lety. Dnes mluví, s obtížemi chodí a nevidí. A právě se stala maminkou. Lehké to mít určitě nebude, ale je to nadějnější zpráva než ta úvodní.

Po výše řečeném už těžko co dodávat. Jenže kromě těchto dramat se u nás dějí i obyčejné příběhy. Třeba když děti od sousedů vždy v zimě zmizí. Na dva měsíce. Na hory. Do Pece pod Sněžkou. Bydlí tam v chalupě známého s laciným nájmem. Dopoledne chodí do tamější základky, odpoledne řádí na sněhu. Rodiče se u nich po týdnu střídají. Pro děti je to hotová idyla jak z filmu Krakonoš a lyžníci. A pro všechny zúčastněné skvělé antidepresivum proti zimním chmurám. Vždycky, když si na to vzpomenu, si rvu vlasy, že mě to taky nenapadlo, když byly děti ještě malé.  

A pokud by zima na horách nebylo nic pro vás a pro vaše potomky, nabízím alespoň recept proti chmurám od jedné teenagerky. Tato bystrá puberťačka si zřídila mezi stěnou pokoje a postelí tajné hnízdo vystlané polštáři, plyšáky a bonbóny. Říká tomu doslova „na hovno koutek“. Když je jí na h…, zaleze si tam, vytrucuje se a vybrečí a pak je zase dobře. To je inspirující!

A nevidím žádný důvod, proč si s sebou do koutku nevzít i novou Rodinu a školu. Píšeme třeba o tom, že máma není služka, ale dáma, že škola může být dílna lidskosti i kriminál, nebo o tom, jak děti vylétají z hnízda. A zmiňujeme se také o truchlení. A dokonce i o té smrti smrťoucí.