Vzpomínka na Stanislava Rudolfa

Měl jsem to štěstí, že jsem směl Stanislava pokládat za přítele. Od samých začátků mého psaní mi pomáhal. Četl všechny moje sbírky. Laskavě je recenzoval pro místní periodika; výhrady si nechával pro mě. Společně jsme zasedali v porotách různých literárních soutěží a navzájem si chodili na besedy a křty nových knih. Když jsme měli společné čtení, nikdy nedával najevo, že já jsem předskokan a on je kapela večera, přestože to tak bylo a všichni to věděli. Ale on nikdy nedovolil, abych to tak vnímal já. Byl to velký chlap, tak velký, že už svou velikost nemusel nikomu dokazovat.

Ke konci se rytmus jeho života přirozeně zpomaloval, naše kontakty řídly. V posledních letech jsem ho vídal už jen vzácně. Přesto zůstal v mém životě důležitým člověkem. A darem, velkým darem. Vždycky zůstane. Tím víc mám teď potřebu znovu ho připomenout právě tady – v časopise rodičů a učitelů. Oba jsme byli učiteli češtiny; i tuhle identitu jsme si navzájem pomáhali udržet.

Učitel a redaktor

Stanislav Rudolf se narodil roku 1932 v Jičíně. Dětství a dospívání prožil v blízké Železnici, která se pak v jeho knížkách objevuje jako Stříbrovice. Do rodného Jičína se vrátil na Raisovo reálné gymnázium. Po maturitě odešel na pedagogickou fakultu do Českých Budějovic studovat učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů pro 2. stupeň ZŠ. Na Vysoké škole pedagogické v Praze k tomu přidal ještě češtinu. Českou literaturu a teorii literatury v letech 1961–1965 na Pedagogické fakultě UK v Brandýse nad Labem dokonce přednášel. K roli vysokoškolského pedagoga se už coby respektovaný spisovatel vrátil ještě koncem 90. let. Po rozčarování z úrovně studentů a jejich ve skutečnosti malého zájmu o obor však akademickou dráhu brzy opustil.

Kromě výuky na základních školách Chraštice, Lázně Bělohrad a Brandýs nad Labem pracoval jako redaktor Pionýrských novin (později Sedmičky pionýrů) a Květů. V letech v letech 1983–1984 byl vedoucím 4. dramaturgické skupiny Filmového studia Barrandov. Pod jeho vedením tu vznikla řada divácky úspěšných filmů, mezi jinými pohádka S čerty nejsou žerty nebo film Tři veteráni.

Znalec dívčí duše

Ačkoli součástí Stanislavova díla jsou také společenské romány a novely (Běh znaveného koně, Formule 1, Barvoslepý), psychologické romány (Pyžamo po mrtvém, Operace mé dcery), sborníky fejetonů (např. Zápisník neúspěšného otce), a coby autor románu Myš dobré naděje je dokonce zahrnut do Slovníku českých autorů knih pro chlapce, v české literatuře natrvalo zůstane především jako autor dívčích románů.

Jakkoli cestu od schematických, didaxemi přetížených příběhů pro dospívající dívky z doby národního obrození k modernímu dívčímu románu prošlapali už Marie Pujmanová (např. Předtucha), Marie Majerová (Robinsonka) a další autoři první poloviny dvacátého století, Stanislav Rudolf na ně navázal s šokující autorskou sebejistotou. Od roku 1969 si svými romány s dívčími hrdinkami během jediné dekády získal výjimečnou čtenářskou oblibu a dívčí román povýšil z periferní žánrové varianty na svébytnou prozaickou formu. 

Čím si jeho tvorba získala takovou popularitu? Vedle atraktivního příběhu je to velmi přesná znalost psychiky pubescentek. Dobrým vkladem k ní byla už zmíněná pedagogická odbornost; Stanislav Rudolf ji navíc poctivě sytil soustavným a pečlivým sběrem materiálu. Jako učitel na základních školách měl možnost bezprostředně sledovat nejen typické chování dospívajících dívek, ale pronikat také k jeho motivaci a v rámci dlouhodobého pedagogického kontaktu dešifrovat jeho zdroje: nejistoty, obavy, citové zmatky. Autenticita a životnost jeho postav, v nichž se dospívající čtenářky bezpečně poznávají, jsou základem jeho popularity.