Ztráta a žal

Dvanáctiletému Jackovi zemřela v jeho sedmi letech matka na rakovinu. Rodiče už byli tou dobu rozvedení a otec se znovu oženil. Měli ho ve střídavé péči, Jack měl s oběma dobrý vztah, ve škole se mu dařilo, měl kamarády a celkově působil dojmem, že život dobře zvládá. 

Po matčině smrti se nastěhoval k otci a nevlastní matce, kterou měl rád. Otec uváděl, že od smrti bývalé ženy nebyly s Jackem žádné problémy. Když jsem se otce zeptala, jak Jack zvládl své truchlení, uvědomil si, že ho navenek projevil jen velice málo a on vlastně Jacka viděl jen chvilku plakat ve chvíli, kdy mu o matčině úmrtí řekli. 

Teď mu bylo dvanáct let, což je ve vývoji dítěte důležité období, a začaly se u něj objevovat různé symptomy. Horšil se jeho prospěch ve škole, nechtěl chodit za kamarády a raději zůstával doma, byl rozrušený, když otec nebyl doma, a začínal špatně spát. Rodiče si tyto symptomy se smrtí matky před pěti lety nespojovali. Nicméně já tuto traumatickou událost vnímala jako červený prapor, především proto, že rodiče mluvili o tom, jak „dobře“ se s matčinou smrtí vypořádal. 

Hrad z písku

Na první sezení přišel Jack s rodiči. Poprvé jsem tam slyšela Jackův „příběh“ a vyslechla obavy rodičů. Jack chtěl zapracovat na svém spánku – věnoval se atletice a připouštěl, že teď je příliš unavený, pravděpodobně kvůli nedostatku spánku. 

Na druhém setkání jsem vyhodnotila Jackovu schopnost navázat vztah a jeho kontaktní dovednosti. Jack byl chytré, přátelské dítě. První setkání bez rodičů sloužilo primárně jako čas na to, aby se u mě začal cítit příjemně. Chvíli jsme si povídali a pak jsem Jacka požádala, aby mi nakreslil místo, kde se cítí bezpečně. Jack nakreslil scénu kempování a mluvil o tom, jak má rád, když jedou s otcem a nevlastní matkou kempovat. Říkal, že s nimi rád něco podniká, a také že sem nezasahují tlaky běžného života. Napsala jsem si seznam těchto stresujících záležitostí. 

Na dalším setkání jsem Jacka požádala, aby zavřel oči, myslel na svou matku a sledoval, jaké vzpomínky se mu vybaví. Nabídla jsem mu, že to může nakreslit anebo  vyprávět. Říkal, že na matku moc vzpomínek nemá, ale nakreslil výjev z pláže. Když skončil, mluvili jsme o tom, co si pamatuje ze zážitku, když jako malý šel s matkou na pláž. Požádala jsem ho, aby tomu chlapci na scéně propůjčil svůj hlas, a hned jsem s ním jako s tím chlapcem začala mluvit: „Co to děláš?“ Jack mi přes počáteční odpor odpověděl: „Stavím si hrad z písku.“ Vyzvala jsem ho, ať jako ten chlapec mluví se svou matkou na obrázku. Na konci cvičení prohlásil s úsměvem na tváři: „To byla zábava.“ 

Proč jsi mě tu nechala?

Při dalším setkání jsem na dvě prkénka na stole připravila keramickou hlínu a gumové kladívko. Když jsme si s Jackem hráli s hlínou, jakoby mezi řečí jsem ho požádala, aby mi vyprávěl co si pamatuje o matce. Hlína má úžasnou moc poskytovat člověku smyslové zážitky a pomáhá sebevyjádření. Jacka překvapilo, kolik vzpomínek si nakonec vybavil. 

         Řekla jsem mu, že jeho problémy se spaním a s otcovou nepřítomností doma souvisejí s tím, že v sedmi letech přišel o matku. Ta informace ho překvapila a vyděsila. Požádala jsem ho, aby z hlíny udělal figurku sedmiletého chlapce a představil si, jaké je pro toho malého chlapce ztratit maminku. Do dialogu jsem zapojila toho „sedmiletého chlapce“, kterému Jack zase propůjčil hlas. Vyzvala jsem ho, aby si „vymýšlel“, co si představuje, že by takový malý kluk řekl. „Měl jsi strach, když maminka onemocněla?“ Jack: „Když šla do nemocnice, hodně jsem se bál.“ Terapeutka: „Ano, pro malé dítě je to děsivá věc.“ 

         Na mou jakoby mimochodem položenou otázku mi Jack odpověděl obsáhle. Řekla jsem mu, že dětem v tomto věku dělá truchlení problémy a potřebují pomoc, aby dokázaly projít jednotlivými fázemi smutku. Ty fáze Jacka fascinovaly a začaly se mu vybavovat další vzpomínky na tu dobu. „Pamatuju se, že když mi táta řekl, že umřela, měl jsem strašnej vztek! Byl jsem přesvědčenej, že lže, utekl jsem z pokoje a nechtěl jsem s ním mluvit. To je asi to popírání. Měl jsem pocit, že se na mě za to táta strašně zlobí. Myslím, že o těch fázích nic nevěděl.“ 

         Jack pak mluvil o svém hněvu, který mu způsoboval spoustu potíží, kvůli kterým ho pak úplně potlačil, protože pokládal za špatné, když něco takového cítí. Položila jsem před něj hroudu hlíny a vyzvala ho, aby do ní bouchal gumovou paličkou. Dělal to s velkou chutí. Když jsem ho požádala, aby bušení doplnil slovy, postavil se a praštil do hlíny s obrovskou silou. Plakal a křičel, evidentně na svou matku: „Proč jsi mě tady nechala?!“ Povzbuzovala jsem ho: „Ano, řekni jí to.“ Věděla jsem, že kdybych mlčela, Jack by si uvědomil, co dělá, a svůj hlasitý výlev by ukončil. Jack v tom chvíli pokračoval a pak se posadil.