Od ideálu panny k posvátné prostitutce

Panny a víly

Mnohé středověké světice byly panny, které při obraně svého panenství položily život. Panenství se tehdy považovalo za podstatu ženství, tvrdí francouzská historička Christiane Klapisch-Zuber. Světice, které založily rodinu a měly děti, byly spíše výjimkami. U nás je takovou postavou vedle Ludmily zvláště Zdislava z Lemberka, která však byla oficiálně svatořečena až roku 1995. 

Vedle toho existoval svět příběhů, například o vílách, které tehdejší lidé zřejmě chápali jako cosi méně fantastického než my dnes: podle historika Martina Nejedlého mohly být víly v dobových knihovnách klidně přiřazeny ne mezi fikci, ale do oddílů „mravy, etika a politika“. V Čechách byla oblíbená pověst o víle Meluzíně, jedna z mnoha variant příběhu o lásce člověka k nadpřirozené bytosti; když smrtelný muž porušil jistý zákaz, musela se od něho nešťastná víla odloučit a vrátit se do „svého“ světa. Podobné příběhy dávaly podle Nejedlého alespoň některým lidem možnost „navrhnout jinou formu vztahu mezi tělesným a duchovním, než jakou hlásala oficiální církevní nauka“. I když nevíme, zdali se s Meluzínou identifikovaly už některé tehdejší ženy, pozdější feministky v ní hledaly „model těžkého ženského údělu“.

Na oficiální rovině ovšem panenský ideál nadále přetrvával a přetrvává (ostatně pro křesťanskou mládež i v současnosti vycházejí příručky jako Ani ň – jak chránit své srdce před smyslností). Podle autorek knihy Žena v českých zemích od středověku do 20. století však došlo u většinové společnosti během 19. století k výrazné reinterpretaci pojmu „čistoty“: čistota zůstávala podstatnou složkou představ o ženském genderu, ale spíše než o čistotu pohlavní šlo o čistotu příbytku, šatů i těla.