Jde to jinak

Pohledem do historie zjistíme, že alternativní byly všechny metody, které stály v opozici proti tradiční herbartovské škole a soustředily se na osobnost žáka. Počátky najdeme už na přelomu 14. a 15. století (Vittorino da Feltre) a následně v dalších období (J. A. Komenský, J. J. Rousseau, L. N. Tolstoj).

K velkému rozmachu došlo ve 20. a 30. letech 20. století díky celosvětovému Hnutí nových škol, kdy začaly vznikat reformní školy uplatňující vlastní postupy a metody (Montessori, Waldorf, Dalton, Jenský plán aj.). Na ně potom navázaly koncepty další, které jsou dnes hojně rozšířené (Začít spolu, Lesní škola, Škola pro udržitelný život, Škola podporující zdraví, Ekoškola, ScioŠkola aj.). Vedle toho jsou to i různé koncepty, jež uplatňují vlastní postupy vycházející často z principů nějaké komunity či spolku.

Činnostní učení

Za jeden z typických znaků alternativních metod se považuje, že žák je ve výuce aktivní a že se přihlíží k jeho individuálním potřebám a zájmům. Vychází se z přirozené touhy objevovat nové věci. Na 1. stupni základních škol jsou to často metody založené na názornosti, vyvozování a objevování zákonitostí. 

Velmi oblíbené jsou principy činnostního učení vycházející z myšlenek J. A. Komenského. Jejich podstatou je objevování, při němž dítě koná, přemýšlí a tvoří. Realizuje se individuálně, ve dvojici či ve skupince. Pomocí názorných pomůcek se procvičuje konkrétní učivo, rozvíjejí se u dětí samostatné úvahy a tvorba vlastních otázek. Z pohledu učitele je při činnostech možné provádět diagnostiku žáků a též úkoly diferencovat podle úrovně dětí. 

Principy činnostního učení se dají uplatňovat ve všech odborných předmětech. V práci se často využívá mezipředmětových vztahů a propojení s naukovými předměty (výtvarná výchova, pracovní činnosti), a to často v podobě tematické nebo projektové výuky. Z principů činnostního učení vychází například Tvořivá škola v Neslovicích, která na jeho základě realizuje celou škálu vzdělávacích seminářů určených nejen pro pedagogy, ale i pro veřejnost. 

Sfumato i genetika

V českém jazyce se v posledních letech staly oblíbené metody, jež vycházejí z Mezinárodního programu RWCT (Reading and Writing for Critical Thinking), česky Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Jsou součástí tzv. třífázového modelu, který se skládá z evokace (vzbuzení zájmu), uvědomění (získávání nových informací spojené s uvědoměním, co už vím) a reflexe (syntetizování znalostí spojené s vyjádřením vlastními slovy). 

V našich školách se jich používá celá řada, a to již od 1. třídy, kdy žáci formulují své myšlenky nejdříve ústně, a až se zdokonalí v psaní, tak i písemně. K oblíbeným metodám patří brainstorming, myšlenková mapa, metoda ANO-NE, I.N.S.E.R.T., volné či tvůrčí psaní, řízené čtení s diskusí, párové čtení, čtení s předvídáním, metoda Pětilístek či metoda Diamant. Při jejich výběru je třeba metody zařazovat cíleně a postupně, aby se žáci učili nejen novým poznatkům, ale i způsobům práce a různým dovednostem. 

Z dalších alternativních technik můžeme uvést v 1. ročníku při nácviku čtení genetickou metodu, která se označuje jako hlásková, protože spočívá v hláskování slov (marťánkování, robotování) najednou (T-Á-T-A). Děti se učí nejdříve velká tiskací písmena. K příslušné hlásce se pojí pouze jeden grafický znak. Následně se naučí číst malá tiskací písmena a teprve pak se učí psát psací písmo. Aby byla metoda úspěšná, je důležité procvičovat sluchovou analýzu a syntézu, práci se zrakem, s dechem a čtení nahlas. 

Vedle toho se setkáme ve školách v menší míře i s dalšími metodami, které se používají při nácviku čtení, ať už je to globální metoda čtení, či splývavé čtení (Sfumato). Spolu se čtením se učí děti v 1. ročníku psát. Při nácviku psaní, které nejčastěji probíhá nácvikem jednotlivých písmen tak, jak jsou řazeny ve slabikáři, se můžeme setkat se zcela odlišným typem písma, a to je Comenia Script. Jde o nevázané písmo, které je inspirováno reálně používanými variantami ručně psaného písma. Podobá se zejména kurzivě.