Maus raus!

Bylo by to k popukání, kdyby to nebylo k pláči. Asi jako ta kauza s „penisem nad koulemi“ Alana Hollinghursta, co tady otřásla veřejnoprávním rozhlasem v létě 2018. Asi jako všechno to zuřivé škrtání, gumování a přepisování v dějinách, co se poslední roky děje skoro všude po světě. Vesměs v souvislosti s rozháranou, pochroumanou sexualitou, jak jinak. 

V Americe se otočí v pornografickém byznysu každoročně přes deset miliard dolarů a děti tam čučí na porno od deseti jedenácti let. Mají o těch ohavnostech slušný pojem. A je to v pořádku – pokud jim k tomu dá rodičovská plus školní autorita náležitý komentář. Pokud jim řádně vysvětlí, jak se věci mají. Jako v případě jakýchkoli jiných ohavností současného světa, od náboženské hysterie přes účelové fake-news po ekologickou krizi, například. Jenže v Americe, jak to tak vypadá, se o pornu ani doma, ani ve škole nemluví, a když, tak se halasně dělá z něčeho jiného. Vlastně z čehokoli, co je aktuálně po ruce.

Mrtvoly bez šatů

Maus je tři sta stránek jedinečného, fatálně důležitého vyprávění. S podtitulem „Příběh očitého svědka“. Otec Spiegelman přežil osvětimský koncentrák a syn Art poslouchá ty šílené dějiny jako bajku: jak se zlé a zvrácené kočky rozhodly jednoho dne sežrat všecky myši na světě. A nejen myši, taky třeba prasata. Celá ta kniha je o velké mezní situaci, v níž proti sobě stála banda zajatců děsivého bludu – a miliony těch, kdo se „provinili“ svou národností.

Hrubá mluva? Patří k mezním situacím asi jako duše k tělu. Ohavná pornografie? Obrázek nahých vězňů, které bachaři nahánějí bitím do sprch? Hromady vychrtlých mrtvol, co se autorovi denně vrší z otcova vyprávění před očima? Anebo snad připomínka mrtvé matky, která si třiadvacet let po válce napustila vanu, svlékla šaty a podřízla si z té prožité hrůzy žíly? Kdo vidí pornografii v takových motivech, je větším problémem než všechna reálná pornografie světa dohromady. Pro sebe, a hlavně pro druhé.