Dějepis+ jako příklad reformy výuky?

Tento projekt spustilo ministerstvo školství ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem, který je ministerstvu podřízenou organizací, a s Ústavem pro studium totalitních režimů. Hlavní ideou Dějepisu+ je nahradit faktografickou výuku tzv. badatelskou, v jejímž rámci studenti například analyzují dobové karikatury, texty, audiovizuální materiál či mapy a následně sami formulují své závěry. Takovými aktivitami se nejen posiluje historické myšlení, ale zároveň se lépe rozvíjí kritické myšlení a klíčové kompetence. Tedy právě to, k čemu by mělo školství 21. století žáky vést.

Historická laboratoř

Učitelé a studenti mohou při hodinách dějepisu využít navíc volně dostupnou vzdělávací aplikaci s názvem HistoryLab, která nabízí relativně širokou sadu interaktivních cvičení pro analýzu historických pramenů zaměřených zejména na dějiny 20. století. Tento nástroj patří bezpochyby k tomu nejlepšímu a nejmodernějšímu, co bylo v posledních třiceti letech pro podporu dějepisné výuky v České republice vytvořeno. Jediná větší výtka k autorům míří za ne příliš uživatelsky příjemné prostředí, pokud se aplikace používá na mobilních telefonech. 

Nechme stranou jistě legitimní debatu, jaká všechna fakta by měla být v dějepise stejně jako v ostatních předmětech v rámci revizí redukována, a zaměřme se na některé obecnější principy, které lze na Dějepise+ ukázat.

Jde zejména o kontinuální podporu do projektu zapojených pedagogů, kteří se novým metodickým postupům učí v malých skupinách za průběžné asistence proškoleného koordinátora, který má podporu expertů (nejlepších didaktiků napojených na Ústav pro studium totalitních režimů) v centrálním týmu. Od září 2021, kdy byl dvouletý ověřovací projekt spuštěn, se do Dějepisu+ zapojilo tři sta učitelů zejména ze základních škol ve čtyřiceti vzdělávacích komunitách.

Kde začíná utopie

Nyní si zkusme představit, že při zásadní reformě vzdělávacích programů i ve všech ostatních předmětech by téměř každý z cca sto padesáti tisíc učitelů této země měl být nějakým podobným způsobem podporován a měl by mít příležitost sdílet zkušenosti ve snaze učit žáky dle aktuálních pedagogických trendů. Dostáváme se ke stovkám nových pracovníků, kteří školí, vyhodnocují, vytvářejí nové didaktické a učební materiály a znovu se s nimi navracejí mezi pedagogy.

Jistě, tento proces by se dal možná zjednodušit, a tím pádem i zlevnit, ale výsledek by neměl dopadnout jako „podpora“ při výše zmíněném přechodu z osnov na rámcové vzdělávací programy, kdy zůstali v tomto uzlovém kroku učitelé a školy prakticky zcela sami. Představa laické veřejnosti a některých politiků, že učitelům stačí vzkázat, že mají učit jinak, protože se doba změnila, je stejně iluzorní, jako kdybychom věřili tomu, že trenér keňské běžecké reprezentace začne po zadání od příslušného sportovního svazu trénovat ze dne na den úspěšně lední hokej.